Publikováno

Uklizeno? Občas zataženo, jindy oblačno

Jaká je dle mého nejhorší reakce na mé “Promiň, nemám uklizeno”?

“My už jsme si zvykli”

Au, to bolí.

Ano, nemám doma permanentní pořádek. Ano, občas je to jak po výbuchu, nemáme si kam lehnout, protože mám na posteli rozdělenou práci s prádlem, občas tu mají děti na zemi rozpracovanou třídenní intenzivní hru, takže si musím cestu světnicí rozhrnovat smetákem. Docela často hledán nůž v kupce nádobí a dost často nestíhám prát, skládat a schovávat oblečení, takže hledáme ponožky, kalhotky, legíny, čepice a jiné více či méně důležité složky šatníku.

Neznamená to ale, že nemám ráda pořádek ani dokonce to, že jej neumím udělat. Jen je pro mě poněkud obtížné jej udržet. (tím pádem je pro mě obtížné být v tomto směru dobrým příkladem dětem a učit je nápodobou si po sobě uklízet své věci…)
Ach, Bože, jak já zbožňuju ten prostor, když máme uklizeno! Lehčeji se dýchá, přemýšlí, pohybuje, žije. Vzduch najednou, zdá se, voní. Pohled do místnosti hladí zrak.

Nevymlouvám se na to, že máme čtyři děti, statek a ani na to, že jen naše světnice dosahuje rozměrů malého rodinného domečku (a to bez nadsázky!). Já to neuměla ani když jsem ještě žila u rodičů ve své komůrce o rozměrech 2×4 metry.

Jen mám trochu jinak nastavené priority, řekla bych. Můžu celý den lítat, poklízet, starat se o vzornou domácnost. Můžu a občas to i dělám, když už je potřeba. Měla jsem i docela dlouhá období, kdy jsem byla opravdu schopná uklidit nádobí IHNED po jídle, linka je celý den prázdná, podlaha zametená, světnice uklizená, prádlo ze sušičky okamžitě uklizeno… mé oči těkají po prostoru a hledají, kde zase někdo něco nechal, co je potřeba zařadit na své místo. A opět se těším, až mě zase na chvíli alespoň část tohoto období zasáhne a budu mít alespoň tu kuchyň třeba týden uklizenou. Nebo kompletně vyprané a zařazené prádlo. Nebo…

Jenomže taky vím, že já to nedokážu udržet dlouho. Můj proud energie směřuje jiným směrem a překrucovat jej do jiného koryta dlouho nezvládám. To je jedna věc.

Tou druhou je něco, co mě trápí trochu více – nezbývá mi energie na nic jiného. Jsem v neustálém napětí, pohybu, lehkém stresu z toho, že to potřebuji mít v pořádku a stále něco uklízet. Nezbývá mí pak energie na jiné činnosti, které bych měla nebo jen chtěla dělat. NEZBÝVÁ MI ENERGIE NA DĚTI. Nedokážu do toho všeho být vnímavá, citlivá, asertivní, uvolněná, spojená sama se sebou, uzemněná.

A to já potřebuji více, než mít srovnané utěrky podle barev. Já vím, to trochu přeháním, ale potřebuji vyjádřit ten kontrast.

Myslím, že dospělost se vyznačuje tím, že konečně začínáme respektovat sami sebe a to jací jsme, co potřebujeme, jakým způsobem co děláme, jaké priority si nastavíme a co je pro nás důležité. Je potřeba se vyznat v tom, co nás naplňuje a činí šťastnými. A jako matka je pro mě důležité mimo jiné to, co předávám svým dětem a co z toho  je opravdu důležité do života. Je pro mě důležité tu pro ně být tady a teď. Vnímat jejich potřeby, vnímat, co je trápí. Jsou dny, kdy nemám vůbec čas si k ním sednout a trochu, trošičku si pohrát.

Jsem tu pro ně správně, když stále něco uklízím a vařím a říkám: „Až později… Až to dodělám… Až budu mít chvilku času… Teď to nejde… Popros tatínka… Ještě chvilku… Nemůžu…“ Není čas ztrácet čas. K čemu mi bude permanentní úklid, když děti jsou s námi malé jen jednou? Která máma toto vše zvládá, klobouk dolů, má můj veliký respekt a obdiv. Já to vše dohromady a naplno neumím.

Jen, prosím, příště, až se vám někdo bude omlouvat za to, že nemá uklizeno, zvolte jinou odpověď, než „My už jsme si zvykli.“ Protože já například nechci, aby si na to někdo zvykal, já chci, aby viděl, že něco zrovna tvořím, že jsem zrovna probrala všechny ponožky a vyhodila ty liché, že jsem třeba srovnala věci po dětech podle pohlaví a velikosti do beden (na půdě), že se mi skvěle daří na zahrádce moje první pokusy s permakulturou, že jsem probrala dětské knihy, že se cítím skvěle nebo že jsem smutná, že mám starosti s něčím jiným, že mám…, že jsem… že…

 

Publikováno

Jak jsem hořela, ale neshořela

 

Nebojte, je to myšleno obrazně, i když z hlediska psychologie to je velice užívaný a známý pojem, to „vyhoření“. Jako studentka pedagogiky jsem si myslela, že učitelské vyhoření se objevuje až u starších učitelů. Jako mladá maminka jsem si myslela, že rodičovské vyhoření potkává jen nestabilní rodiče… oh, jaké omyly. Teď už vím, že vyhoření jako takové přichází kdykoli, nečekaně, nenápadně a překvapivě, pomalu a skrytě. A nejvíce, když si myslíme, že jsme proti němu zabezpečeni.

Podělím se s vámi o svou epizodu prohlídky vlastního dna. A to hlavně proto, že právě sdílení mi v tom nejvíce pomohlo – věřím, že bude pomáhat i dále.

Baví mě psychologie – už od vysoké školy, kdy jsem měla v rámci studia na pedagogické fakultě v Olomouci možnost k základům psychologie přičichnout. Baví mě rozebírat, co se komu hodní v hlavě, jakou to má příčinu a odhadovat, jaký to může mít důsledek. Baví mě pozorovat, analyzovat a dále a více se dozvídat. Proto, když jsem koncem srpna začala u sebe sledovat jakousi vnitřní nepohodu, začala jsem se tím více zabývat. Zatím jen zlehka, protože to byly pocity, jaké mívám, když jsem nevyspaná, přepracovaná, přehlcená, cyklím a podobně. Byly to tyto příznaky:

  • roztěkanost
  • nesoustředěnost
  • únava
  • lehká vznětlivost

Ano, toto zažíváme opravdu každá a každý, když se toho nashromáždí více. Já jsem u sebe sledovala už delší dobu, že to ale neodchází, že to jsou dlouhodoběji přetrvávající stavy. A vše se zhoršilo, když začalo září a našemu prvorozenému začala školní docházka. Přibyly ranní stresy s vypravováním a chozením na čas. Přibyly starosti, aby měl vše v pořádku. Po dlouhém letním volnu zase pravidelné ranní vstávání a vnější tlak na časovou přesnost. K předchozím příznakům přibylo:

  • špatné časové odhady
  • neschopnost organizace – času, činností, dětí, prostoru kolem sebe a prostoru ve mě
  • časté výbuchy vzteku
  • neschopnost se ze vzteku jednoduše dostat, tedy přetrvávání negativní nálady

Tak jestli jsem byla předtím ve střehu, tak teď už mi blikala kontrolka. Začala jsem pídit, co se mi to děje. Vyhoření jsem zatím nebrala v potaz, protože jsem si byla sama sebou jistá, že vím, jak si ulevit, jak si naplnit svoje potřeby, kde mám zadní vrátka, abych se mohla zase nahodit do svých normálních kolejí.

Už si nepamatuju jak ke mně přišla myšlenka na možné ADHD, ale přišla (později jsem spíše prozkoumávala poruchu ADD). Pročítala si články, brožury, připojila se do skupiny, kde se lidé svěřují a řeší problémy s touto poruchou. Trochu jsem se uklidnila, protože přišel první malý náznak toho, že bych za svůj momentální stav nemusela být úplně zodpovědná.  Snažila jsem se tedy“vyzenovat“ jógou, odpočívala jsem, když jsem byla unavená. Mám přeci za sebou kurz poporodní jógy, kde jsem se to všechno naučila! Ale očekávaná úleva nepřišla. Naopak, přišlo něco úplně jiného – Covid.

Poslední dva týdny v září jsme byli já i Vojta naprosto odrovnaní. Naštěstí jsme se v tom tak nějak prostřídali, takže jsme se navzájem byli o sebe a děti schopni postarat. Skolilo nás to v podobě dlouhé a silné chřipky. Covid si pro nás ale ještě přichystal třešničku v podobě post-covidového syndromu. Ten se, jak jsem tak vypozorovala, usadí na nejslabším místě dotyčného – je-li někdo náchylný na dutiny, je tam. Trpí-li někdo na průdušky, má problém tam. Není-li někdo úplně v pořádku po psychické stránce, čeká ho očistec. U mě to spustilo úplně ukázkový syndrom vyhoření, stěny, kterými jsem své stavy ještě držela tak nějak na uzdě, se provalily a ze mě se stalo tělo bez duše.

V tu dobu jsem samozřejmě ještě stále počítala s tím, že mám dospělácké ADHD, které se mi z nějaké důvodu zhoršilo – připisovala jsem to právě oné nutnosti se přizpůsobit systému a chodit ráno do školy včas, což se nám stále nedařilo a Ondra už dostal i upozornění na pozdní příchody do žákovské knížky. Projela jsem si brožurku k dospěláckému ADHD Poruchy pozornosti a hyperaktivita – příručka pro dospělé (ke stažení v tomto článku: ZDE) na jejímž konci je dotazník k diagnóze poruchy pozornosti u dospělých. Jak jsem později zjistila, body, které mi seděly do diagnózy ADHD se zároveň shodují s diagnózou vyhoření:

  • Pocit nedostatečného výkonu, že nedokážu nic dokončit, nevím si se sebou rady,
  • Potíže se strukturou a řádem – nechodím včas, ztrácím věci, neodevzdávám práci včas
  • Zdlouhavé řešení úkolů, neschopnost práci vůbec začít,
  • Současné řešení několika úkolů, neschopnost práci dokončit
  • Tvořivost, rozvinutá intuice
  • Potíže s dodržováním pravidel
  • Netrpělivost, nízký práh frustrace
  • Impulzivita v rozhodování – často špatná rozhodnutí
  • Pocit vnitřní nejistoty
  • Proměny a zvraty nálad, nestabilní nálada
  • Neklid
  • Tendence k závislostem – já v tu dobu byla závislá na FB, na shlížení videích, stále jsem kontrolovala zprávy, stále telefon v ruce
  • Rodinná anamnéza – byla jsem přesvědčena, že moje maminka mohla mít taky lehké ADHD, nyní vím, že to byl pouze projev její osobnosti, který jsem z části zdědila a stejné projevy teď vykazuje i naše dcerka
  • Stavy, které nelze vysvětlit jiným duševním stavem či poruchou – tehdy jsem netušila, dnes vím, že tady by se dalo zařadit vyhoření, což ruší celý dotazník

Doplním dalšími příznaky, které jsem si sepsala, abych měla více jasno:

  • neschopnost určit si priority, impulzivní rozhodování, špatná rozhodnutí
  • některé dny jsem nebyla schopna „vyvinout“ žádnou rozumnou činnost, seděla jsem a nic. Nebyla jsem schopna vstát a pracovat – i když jsem věděla, co je potřeba
  • když jsem se konečně zvedla k práci, nevěděla jsem, kde začít, měla jsem v hlavě bílou tmu a nefungoval mi mozek
  • často jsem hledala telefon, klíče, brýle, knížku, cokoli…
  • frustrovaná sama ze sebe, že jsem nedokázala normálně fungovat a že se mi kvůli tomu hromadila práce (prádlo, nádobí), čili nepořádek
  • úzkosti
  • deprese
  • přetrvávající špatná nebo nijaká nálada, málo jsem se smála
  • stavy hyperfocusu – naprosté zabrání se do nějaké činnosti (v tuto dobu to byly nějaké naprosté neužitečné věci, díky nimž jsem opět neudělala žádnou ze svých pravidelných prací, tedy v tuto dobu neužitečná vlastnost. Jinak hyperfocus mívám dost často, když pracuji na něčem, co mě baví)

Uff, to je, co? Toto období trvalo asi měsíc, čili celý říjen. Jelikož jsem ještě stále počítala s tím, že se jedná o ADHD, začala jsem si dělat vlastní anamnézu, abych si ujasnila, co z toho všeho se projevovalo už když jsem byla malá. Oslovila jsem kamarádku z útlého dětství, která má za sebou studiu speciální pedagogiky a dále pak kamarádky ze střední školy. Se všemi jsem strávila hodně času a znají mě tedy dobře.

Kamarádka z dětství mi poskytla velice dobrý rozbor otázek k mému (i našemu společnému) dětství i toho, co by se ve mě mohlo dít, s pojmem vyhoření pracovala velice opatrně. Mluvila hezky a odborně, příjemně se mi poslouchala – už jen z tohoto pohledu mi komunikace s ní velice pomohla.  Dala mi plno vlastních vhledů a přivedla mě na plno zajímavých myšlenek. Kladla mi různé otázky, na které ani nepotřebovala odpovědi, ale potřebovala jsem je slyšet. Odpovědi se pak nořily samy. Hovory s ní byly velice hojivé (byla to vlastně výměna audionahrávek, což poskytuje dost prostoru o obsahu popřemýšlet a v klidu si promyslet odpověď). Tato kamarádka má lehké zkušenosti s Gestalttherapie, kterou mi doporučovala… myslím, že sama by mohla být psycholožkou.

Jedna z myšlenek: Nejsou náhodou některé body ze seznamu pouze projevem mé osobnosti?

(Odpověď: Ano. – Kreativní inteligence, schopnost hyperfocusu, potřeba seberealizace, která když nepřicházi, nastává nepohoda, problémy s organizací času, plno plánů a rozdělaných projektů…)

Pozn.: Díky hovorům s touto kamarádkou jsem žádnou terapii nenastoupila, ale už jsem vyhledávala možnosti. Kdybych si nestihla pomoct sama, nestyděla bych se vyhledat odbornou. A to doporučuji i vám – pokud byste necítili, že se vám ulevuje, nestyďte se vyhledat odborníka!

Kamarádky ze střední školy mi pomohly neméně – máme spolu hromadnou komunikaci, takže jsme mohly interagovat všechny na všechno. U holek mě ze začátku překvapilo, že mou otázku na dětství přeskočily, případně odpověděly krátce, že si nic z toho nevybavují a hned začaly rozebírat téma rodičovského vyhoření. Nakonec se jim ani nedivím, jim to totiž došlo hned, zatímco já řešila neexistující poruchu. Jejich surové (ve smyslu čisté) zaměření se na tento rodičovský fenomén mi poskytl sprchu a následnou očistu.

Nevědomky jsem si sama poskytla první část pomoci a tou je SDÍLENÍ

Abych byla přesnější, má záchrana od totálního propadu začala už ve chvíli UVĚDOMĚNÍ SI PROBLÉMU. Následovalo POJMENOVÁNÍ oněch stavů a poté VYSLOVENÍ tedy SDÍLENÍ.

Pokud se blížíte k vlastnímu dnu, nezapomeňte si s sebou vzít fotoaparát: při porovnávání svých a kamarádových fotografiích pak zjistíte, že vlastníte podobné snímky.

Až při hovorech s kamarádkami jsem zjistila, jak je to docela „běžný“ stav současných rodičů, především maminek (nechtěla jsem psát jenom „maminek“, protože si tím prochází i tatínci, avšak poměr maminky:tatínci je nespravedlivě neporovnatelný). Holky se mě ptaly: „Proč se tak divíš, že to známe taky?“ Já jsem se ale nedivila, že si tímto prošly také, věděla jsem, že vyhoření existuje, já jsem jenom nečekala, že rodičů s vyhořením nebo minimálně na pokraji JE TOLIK! Nečekala jsem, že ze šesti oslovených kamarádek (později jsem to probírala ještě s dalšími) si jich šest prošlo nějakou formou či stadiem vyhoření. To je sakra věc k zamyšlení, no ne?

Tady si dovolím jednu radu: Je potřeba oslovit více kamarádů/známých, když se někomu chcete svěřit. První kamarádka, kterou jsem doteď vlastně ani nezmiňovala, mi na mé podezření na ADHD totiž odpověděla (cituji): „Ale prdlajz máš. Jen obyčejně prokrastinuješ se spánkem, jako já!“ 😀 To by jednoho odradilo. 😀 Ale měla pravdu, dělám to taky. Třeba teď. Protože mám hyperfocus, psaní mě moc baví, i když cítím, že jsem unavená, ale stejně píšu dál. 🙂

Přibližně týden jsem hovořila s kamarádkou z dětství a vedla konverzaci s kamarádkami ze střední školy. A pak, jednoho rána, probudím se a NIC. V hlavě prázdno, ticho, lehko až veselo, byť lehce zmateno. Prostě to bylo pryč. Ten týden jsem se do hloubky zabývala sama sebou, co se mi děje, čím by to mohlo být, co s tím můžu dělat… Byla jsem hodně hluboko, ponořená sama do sebe. A najednou jsem byla zase volná. Vrátilo se mi racionální uvažování, dokázala jsem zase ovládat své emoce, zorganizovat sebe i okolí. Doklidit nepořádek. A že tu byl binčus! Asi jako v mé hlavě. Cítila jsem volnost a zároveň jsem se cítila velice slabá. Netušila jsem, jak může takový vnitřní boj vyčerpat.

Shrnu ještě základní poznatky: 
  • Nepřehlížet varovné signály! 
  • Všímat si zvláštností a odlišností – doporučuji sepsat si vše, co je jinak 
  • Být k sobě upřímný/á, nenalhávat si, že je vše v pořádku, přiznat si, že mám nějaký problém
  • Svěřit se více než jednomu člověku, popovídat si
  • Využít možností svěřit se v adekvátní online skupině lidí
  • Popřemýšlet o tom, co mi momentálně neslouží, nepomáhá, co by mi naopak pomoct mohlo – a něco z toho po malých krůčcích začít realizovat
  • Poohlédnout se po nějaké literatuře
  • NEBÝT V TOM SÁM/SAMA!!!

A co bylo dál? Začala jsem si zase o hodně víc dávat pozor sama na sebe a své potřeby. Odpočívám, když můžu a když musím, starám se o svou psychickou hygienu jak nejlépe umím. Koupila jsem si literaturu – doplnila jsem si chybějící knihy Teorie tipů a k tomu ještě „brožuru“ (v porovnání s Teorií to brožurka je 🙂 ) Maminko, nekřič. Začala jsem tedy zase číst. Dělat si více času pro sebe. Do Vánoc jsem se tedy dávala „do kupy“. S přelomem roku ve mě vykrystalizovalo hlubší rozhodnutí o přetransformování mých vzorců chování, ale o tom zase až příště. 🙂

Publikováno

Moje Whole30 květen 2022

273604994_4927427997334079_3548564381755645178_n

Úvod do Whole

 Whole30 je záležitost, která mi dělá neuvěřitelně dobře a která dostává mé tělo do těch  právných kolejí. Jedná se o čistých 30 dní. Skoro měsíc opravdového jídla.
 
Po dobu třiceti dní tohoto protokolu/programu/stravování (jak chcete) se na talíři objevují především ŽIVOČIŠNÉ BÍLKOVINY (maso, vejce), TUKY (olivový olej, přepuštěné máslo, sádlo, škvarky, špek, avokádo, mandlový olej, oříšky, …), ZELENINA a OVOCE. Je to vlastně čisté jídlo, které vaříme svým dětem, jakmile mají zařazeno už několik druhů potravin do jídelníčku (my si to samozřejmě dochucujeme solí a kořením a kombinujeme trochu jinak).
 
Záměrně jsem tento výčet započala těmi dobrotami, kterými v tomto kulinářském období disponuji, než tím, co nejím, protože se mě často ptají: A co vlastně jíš? A já se nedivím. Vždyť většina z nás je zvyklá snídat chleba s máslem a medem, rohlík s lučinou, lupínky nebo mysli s mlékem nebo jogurtem. I k vejcím přece přijde chléb. Ano, taky jsem takto snídávala. Chleba ke snídani, chleba k večeři.
 
Upřímně, nikdy jsem neměla pocit, že mi nějaká potravina nedělá dobře nebo že mám nějakou intoleranci. A proto jsem neměla nikdy potřebu něco omezovat nebo vyřazovat z jídelníčku. Mým impulzem k prvnímu whole byl celkový špatný vnitřní pocit, vyčerpanost, nechuť, nafouklost a zavodněnost. Bylo to poté, co jsem s dětmi loni strávila pár týdnů doma, protože byli nemocní (klasické předjaří od té doby, co začali chodit do školek). Potřebovala jsem s tím něco udělat a tak nějak jsem cítila, že to půjde skrz jídlo – nebo je to aspoň první pokus ke zlepšení stavu. Tehdy jsem si vzpomněla na tento program a ačkoli byl pátek večer, já měla nakoupeno „klasicky“ (tím rozumějte zeleniny tak akorát jako příloha, vajec, mno, co holky z kurníku snesly, maso v mrazáku,…). Během večera proběhlo rychlostudium a v sobotu jsem nastoupila. A bylo to. Víkend jsem tak tak přežila, ale pak to bylo lepší a lepší.
 
Během loňského roku jsem si Whole30 dala třikrát a letos jsem párkrát začala, ale nedala celých 30 dní, vždy přišlo něco, co jsem musela nutně ochutnat 😃 každopádně na to myslím už pěkně dlouho a stále se odhodlávám začít – nejhorší je totiž překonat vlastní lenost a vystoupit z pohodlí. A pak už to jde. A popravdě – začala jsem ve čtvrtek – a dnes je sobota a zase: upekla jsem buchtu, která se úplně nepovedla, takže jsem musela ochutnat, jaká je. Potom děti nedojedly jogurty a jak to tam tak stálo otevřené… a místo obyčejných mandlí mi děti do košíku daly mandle v čokoládě… a je to v p… no v Prčicích, tam se v červnu konečně podívám osobně: 😃
Takže, abych se neplácala zase na něčem „mezi“, tak jsem si na sebe vymyslela bič a to takový, že budu celých třicet dní dokumentovat a sdílet – už proto, že by to mohlo někoho inspirovat! Fotky budu vkládat zde na blog postupně dolů pod článek a postupně taky budu doplňovat informace, takže nakonec vznikne ucelený článek s dokumentací mých (už počtvrté) čistých 30. 
 

Energie pro tělo

Je potřeba zmínit jednu důležitou věc a tou je: jídlo 3x denně. Každá porce má hodnotu plnohodnotného pokrmu, každá má stejné složení, každá stejně zasytí. Tedy do jisté míry. Každou porci se snažíme poskládat takto:

1. BÍLKOVINY o velikosti dlaně – pro mě to znamená takto velký kus masa nebo čtyři vejce

2. TUKY o velikosti třetiny palce – pokud na tucích smažím, musím dodat ještě kousek tuku navíc, abych je doplnila

– mezi tuky patří hrst kokosu nebo ořechů nebo jedno avokádo na porci

– pozor! Vynechte arašídy!

3. ZELENINA doplňuje zbytek talíře

4. OVOCE, pokud je třeba, naplní prostor „mističky“ z dlaně

Každý si samozřejmě svou porci upraví podle sebe a vlastní potřeby. Pár dní to trvá. Pokud máte do dalšího jídla hlad, je potřeba přidat bílkovin. Pokud vás neustále honí mlsná, přidejte trochu tuků nebo ovoce na porci. Pokud máte energicky náročnou práci, kojíte, nebo vám to dlouhodobě nestačí, je možné přidat porci, čili 4 porce na den. Důležité je, nedělat si svačiny a orientovat se pouze na ty tři porce denně. Hartwigovi, autoři programu, říkají: „Nepopásejte se jako gazely“. Poslouchejte své tělo. Pokud máte porce nastavené správně, hlad mít nebudete a kvůli chuti nejezte. Ono to pár dní trvá, zvyknout si nic nezobat. Poslouchat signály svého těla a řídit se jimi. Pár dní trvá i tělu, nastartovat ty správně trávicí hormony. Ty pak jasně říkají mám hlad/nemám hlad. Pár dní také tělu trvá zvyknout si brát energii z přijímaných tuků a ne z cukrů!!!

A toto zdůrazním ještě jednou:

Tělo bere energii z tuků, ne z cukrů!

Problém je v tom, že náš způsob stravování dává tělu k dispoziti především ty cukry a tělo je přijalo za své – je to mnohem jednodušší a rychlejší přísun energie. Jenomže! Jak rychle přijde, tak rychle odejde. Proto máme brzy hlad a proto potřebujeme ještě svačiny, abychom vydrželi do dalšího hlavního jídla. Kolísání cukrů v krvi má také za následek mimo jiné kolísání nálady a právě energie, čili unavenost. A další fakt: MOZEK potřebuje ke své funkci tuky a ne cukry!

Jednoduchá rada pro začátek: vyhoďte z domácnosti veškeré pokušitele. Zrušte své zásoby pro případ nečekané návštěvy, vyčistěte svá tajná mlsací místečka. Místo čokolády si tam vytvořte zásobu oříšků. Ty rychle začenou chuťku a malinko oddálí hlad, pokud víte, že jíst budete třeba až za hodinu. Ale nenahraďtě jimi mlsání, to ne. Máte je jen pro případ maximální nouze a pro doplnění tuků na talíři. A třeba pro ty návštěvy .

Tak, to bychom měli: nastavili jsme si velikost porcí a vyřadili jsme cukry, uf. Jo, první tři dny budou určitě v pohodě, vše je nové, zatím to je dobrodrůžo. 

 PS: kafe je povoleno! Ale pozor, v čistém těle může mít o dost silnější účinky, takže se doporučuje pít především dopoledne. A pokud jste zvyklí pít kafe s mlékem, zkuste jej nahradit kokosovým nebo mandlovým (jo, není to moc ono, někdo si na to zvykne, někdo ne). Já jsem například nikdy nepila kafe bez mléka, vždy minimálně půl na půl. A teď… no, i když můžu, piju kafe čisté (sice dosti slabé, zjemněné pouze vlažnou vodou, ale čisté, hořké). Zvykla jsem si. 

 

Co do Whole ještě nepatří

Před začátkem programu nebo během dvou prvních dnů doporučuji se zvážit a přeměřit se – obvod čehokoli, co chcete sledovat, resp. porovnat (pas, boky, prsa, paže, stehna, krk, … ), neb jak jistě mnozí tušíte, toto velké omezení zdraví škodlivých potravin a naopak soustředění se na příjem kvalitního jídla s sebou nese i optimalizaci váhy. Schválně nepíšu „redukci“, nýbrž „optimalizaci“. Tím je myšleno toto: Ten, jehož tělo zatěžuje nějaké to kilo navíc, začne shazovat a ten, kdo by potřeboval nabrat nějaké to kilo tkání, ten to nabere (prý, toto píšou Hartwigovi a potvrzují někteří jejich klienti… nevím, s tímto zkušenost nemám, na rozdíl od toho prvního bodu 😀 – ale věřím tomu, dává mi to smysl). Ale samozřejmě, kdo má nad svou optimální váhou dejme tomu 10kg, neshodí je hned během základních 30-ti dní. Po mých zkušenostech je možné během této doby shodit 3-4kg a během zařazovacího období jde ještě 1-2kg dolů. Ale záleží na vás, zda Whole ukončíte hned po oněch 30-ti dnech nebo budete pokračovat… 😉 
Tady je ale na místě upozornit na jednu důležitou věc: tento program není redukční dieta! Je stavěn pro zlepšení a zkvalitnění zdraví, pro redukci či minimalizaci, někdy i vymazání některých zdravotních problémů… a ona optimalizace váhy je více méně bonus. Je důležité si toto uvědomit, protože ti, kdo do programu vstupují pouze za účelem redukce váhy, se na toto velice upnou, stále se sledují, hodnotí stav, a jsou k sobě velice kritičtí. Následně bývají zklamáni, že to nejde podle plánu a že neshodili tolik, kolik chtěli. (Samozřejmě existují výjimky, ale těmi se řídit nemůžeme). Proto se doporučuje zvážit se a změřit hned na začátku a poté se na váhu a nejlépe ani na sebe v zrcadle ani nepodívat. Což je velice těžké… váhu schováte pod skříň nebo uklidíte do šuplíku a je to, ale to zrcadlo tam stále visí… i já jsem už asi třetí týden po začátku programu stále chodila kolem zrcadla, protože se mi velice zamlouvalo to, co tam vidím. Prostě jsem se cítila skvěle a bylo to na mě i vidět! 
Další velice přísně zakázanou věcí ze seznamu je alkohol… protože cukry, protože obilí, protože prostě alkohol… co k tomu více dodat. A i kdybyste narazili na nějaký bramborový drink s 0% cukrů, stále je to alkohol a ten mimo jiné posunuje hranice, ničí zodpovědnost a soudnost a povoluje, co má zakázáno zůstati. Čili můžete sejít z cesty, a to za střízlivého stavu nechcete…. takže alkohol ne-e. 
 

Cukrový absťák 

Pomalu tělu začíná docházet, že nedostává svou drogu, ze které bylo živo. Změna přišla z ničeho nic a tak je možné, že budete zažívat jak příznaky hypoglykemické, tak abstinenční příznaky. Patří mezi ně špatná nálada, nesoustředěnost, únava, třes, slabost. Někteří dokonce říkají, že to přešlo až do sacharidové chřipky – jakou je možné zažít při ketodietě. Tím vás v žádném případě nechci vystrašit nebo odradit, chci jen reálně popsat, s čím se můžete setkat. Trvá to jen pár dnů a následně to už nepřijde. Pro zmírnění příznaků se doporučuje na čas zařadit více ovoce, případně jedno jídlo navíc. 
Já jsem při mém prvním Whole pociťovala podrážděnost, třásly se mi ruce, byla jsem neoustředěná. Měla jsem z toho akorát srandu, že mám absťák 🙂 než skončil první týden, bylo vše pryč. Skvěle to popisují Hartwigovi ve své knize Whole30 – popisují tam pocity, stavy, myšlenky pěkně den po dni. A docela to i sedí. Při dalších „kolech“ Whole už jsem nic takového nepociťovala, už jsem se úplně nevrátila k tomu samému způsobu stravování, i když jsem časem vždycky začala někde ujíždět a moc ráda jsem se pak vracela zpět do programu, který bych přirovnala jako stav beztíže – nikde mě nic netíží, není mi po jídle těžko a je mi blaženě :). 
A zde ještě pár věcí, které jsem k programu nezmínila: 
– Smoothie. Někdo rád snídává/svačí/ „jí“ smoothie. Moc se nedoporučuje, protože se toto „jídlo“ pije a ne kouše. To, že jíte, tělo pozná mimo jiné i podle toho, že žvýkáte. Pitím takovéhoto vydatného pití jej zmatete. Každopádně není zakázáno, takže jako doplněk jídla OK
– Džus. Je rovněž nedoporučován. Za prvé proto, že málokterý není doslazovaný a také proto, že i bez přídavku cukru obsahuje koncentrovaná šťáva z džusu více než dosti přirozených sacharidů v jednom hltu. Co je ale povoleno, je čistý pomerančový džus nebo mošt za účelem lehkého doslazení jídel, která to vyžadují, např. v indické kuchyni. 
– Jídlo nejpozději hodinu po vstanutí. Aby se trávicí enzymy nastartovaly a nezačali jste hladovět. Já tedy toto pravidlo lehce porušuji, protože hodinu po vstanutí mám takový frmol s dětmi, že když se do toho snažím ještě jíst, tak je mi potom ještě akorát špatně. Mám na to ale jeden mateřský figl, a tím je hrnek teplého vývaru. Čistá solená voda z polévky. Mateřský elixír. Nakopne mě, lehce zasytí a já se pak nasnídám až poté, co odvezu děti do školky. 
– Komunita. Je fajn si najít nějakého parťáka, který do toho půjde s vámi. Buď přímo ve vašem okolí nebo třeba na facebooku – existuje tam plno skupin, kde si lidé sdílí poznatky nebo se jen podporují. Nejednou jsem se tam střela s pár lidmi, kteří chtěli začít stejně jako já a s těmi jsme si pak psali v soukromých zprávách, jak se nám daří. Je to skvělá vzájemná podpora.
 

Plusy a mínusy programu

Ano, samozřejmě, není to vždy jen sluníčkové a program Whole30 není úplně to „úplně ze všeho nejlepší, co když nevyzkoušíte, tak jste nežili“. Má to i jisté záporné aspekty, které jak komu vadí/nevadí více či méně. 
 

Zápory

– Omezení určitých potravin a dodržování pravidel – bez toho to nejde, ale už přečtení základních bodů pravidel mnoho lidí odradí. S tímto také souvisí drobné složitosti, když jdete k někomu nebo do restaurace na oběd. S hostujícími se nějak domluvíte nebo si vezmete něco svého. V restauraci jak kde. Ale většinou si něco sestavíte, třeba kuřecí s grilovanou zeleninou. 
– Výkyvy nálad a různé „stavy“, než se hladina hormonů ustálí – zde patří například už zmiňovaný cukrový absťák. Ale i později můžete sledovat různé další stavy. Je to v důsledku toho, jak se hormony stabilizují a začínají opět fungovat. Proto taky trvá program 30 dní – za prvé kvůli pěstovaní nových stravovacích zvyklostí a za druhé právě kvůli ustálení hormonů, enzymů a dalších tělesných záležitostí
– Každé jídlo vyžaduje delší přípravu – protože máte na talíři jako základ buď maso nebo vejce. Obojí se musí tepelně upravit (ano, tatarák nemusí… ). To znamená vyhradit si více času a tím pádem strávení více času v kuchyni. 
– Finanční náročnost. Pokud nemáte vlastní zdroje, vše kupujete. A když už člověk myslí na vlastní zdraví, tak kupuje kvalitně. A to sakra leze do peněz. Nejlepší je mít vlastní zahrádku a s Whole počkat na letní sezonu. My máme aspoň mrazáky plné masa a vlastní vejce (většinou). A zelenina roste, ale i tu teď dokupuju, protože v takovém množství ji prostě nemám. 
 

Klady

+ Zlepšení zdravotního stavu i v oblastech, kde jste netušili, že něco zlepšit potřebujete. A tím je myšleno jak psychického, tak fyzického.
+ Pěstování prospěšných stravovacích návyků a odbourání zlozvyků. I když sami Hartwigovi píšou, že těžko odbouráte během 30-ti dní hluboko zakořeněné neřesti, které si pěstujete třeba 20 let. Ale určitě si vyzkoušíte, jaké to je bez nich a můžete v tom dále pokračovat, protože bez nich jste volní! 🙂 
+ Objevíte plno nových, jednoduchých, rychlých a výživných receptů včetně milion způsobů na přípravu vajec 😀 
+ Přestanete být otrokem jídla a začnete jej brát jako chutný zdroj energie, nikoli jako něco, co do sebe naházím, něco, co mi uleví od napětí, něco, co zobám, protože se nudím. 
+ Úprava váhy. Tělo se začne dostávat do své ideální tělesné váhy. Tukových tkání ubývá, protože není potřeba tvořit zásoby, rovněž voda se nehromadí. Přibude svalové hmoty. Takže nejenže můžete zhubnout, ale i křivky se lehce upraví. A zvláště, přidáte-li k programu pohyb navíc. 
 

Whole error a restart

Kvůli vnějším okolnostem jsem byla nucena mou Whole-krasojízdu přerušit. Strávila jsem čtyři dny v nemocnici kvůli otoku v krku, jehož původ není znám. Budiž. Každopádně po prvním dni s bílou vekou a tvarohem jsem si nechala dovézt vařená vejce a zeleninu. A to vám povím, ty barvy už samy o sobě léčily, radost pohledět! Tak jak tak jsem byla nucena Whole přerušit. A po takovémto přerušení je potřeba program restartovat. Čili začít znovu. Je to škoda, ale aby těch program měl ten správný účinek, je potřeba dodržet čistých opravdu aspoň třicet dní. 
Kdy je tedy potřeba restartovat program? Jednoduše při každém přešlapu. Samozřejmě, vše záleží na vašem svědomí, to rozhodně. Sami Hartwigovi píšou: „Vše je jen doporučení!“ Jak svůj program povedete, je jen na vás, ale pokud chcete, aby to mělo ty správné účinky, dodržujte pravidla co nejpřísněji. A já dodávám: alespoň první Whole program. Jenom takto opravdu zjistíte pravdu o svém trávení ;). Takže, pokaždé, když nezvládnete své chutě a dáte si nějakou nepovolenou mlsku (jedná se především o sladké a mléčné výrobky), když si dáte třeba nějakou kupovanou omáčku či jinou věc, která je olepena dlouhým a nepovoleným složením, pokud vás například maminka při návštěvě nakrmí jídlem z nepovolených surovin a podobně. Jedna věc je, když to nevíte, druhá je, když to zjistíte… co s tím, že? Zpět k onomu „vše je jen doporuční“ a „záleží na vašem svědomí“, zda chcete být k sobě upřímní a féroví. Pokud se to stane během prvního týdne, ještě to jde… pokud se to ale stane dejme tomu někdy před koncem, to pak docela zamrzí. 
Co se mé současné situace týče, už cestou z nemocnice jsem si nakoupila dobré suroviny a udělala krůtu v páře s brambory a batáty – to byla mana! To byla extáze! Bylo to jako slavnostní jídlo po dlouhém strádání. Což vlastně bylo. Po přísunu velkého množství léků (kde dominovaly především kortikoidy), jsem potřebovala opravdu kvalitní jídlo, lehké a dietní, výživné a uzdravující. Cítila jsem, že Whole program je teď vhodné znovu začít víc než kdy dříve. Zvláště když vím, jak dobře mi to dělá a jak skvěle se během něj a těsně po něm cítím. Budu tedy dohánět ten týden, poté budu pokračovat tam, kde jsem skončila. Fotografie budu doplňovat bez změny číslování – i když to tedy nebude odpovídat reálu, nebude v tom zmatek 🙂 .
 

Kde se dobře nakupuje 

Dohnala jsem ztracený týden, musím říct, že mi je zase dobře. Bolest žaludku i nevolnosti po lécích ustoupily. Ony by zmizely i tak, ale věřím tomu, že jsem si opravdu pomohla k rychlejšímu dozdravení.
Dnes jsem chtěla naťuknout něco k tomu, kde se dobře při Whole nakupuje – myslím tím, kde jinde než ve zdravé výživě. Jelikož se jedná o čisté a dobré jídlo, doporučuji se poohlédnout po nejbližších domácích zdrojích, kterými můžou být sousedé, kteří chovají slepičky pro vajíčka nebo třeba i králíky (ty ale ne pro vajíčka, víme 🙂 ). Pak třeba drobní i větší hospodáři, prodeje ze dvora či farmářské trhy. Pokud takové sousedy nemáte ani v sousedním městě, doporučuji navštívit Scuk.cz. Tam toho naleznete, mno, hromady. Samozřejmě, je to dražší (viz celkově nevýhody whole), ale třebe jednou za čas? Udělat radost sobě i dotyčnými tuzemským hospodářům?
A kdo má rád třeba kečup, hořčici či majonézu, řeknu vám, není nic jednoduššího, než si je vyrobit. Tedy, kečup ne, ten vyžaduje trochu více práce, ale hořčice a majonéza? Hořčice: namočit semínka hořčice se svařeným octem a rozmixovat. Majonéza: rozmixovat vejce s kvalitním olejem… a je to. A komu se nechce, poohlédněte se po dobré (pro Whole) vhodné hořčici v DM drogerii. A když už tam budete, poohlédněte se, co vše tam ještě seženete. Třeba kokosové a mandlové mléko a další podobné výrobky 😉
V Lidlu pak koupíte skvělé uzeniny značky Pikok Pure – bez konzervantů, dochucovadel a hlavně bez cukru. Je to takový malý zázrak :). Toto je třeba skvělé vědět, když jste na cestách a zrovna si jedete to svoje Whole a zrovna třeba nemáte nic s sebou.
No, a teď mě ještě překvapil Albert. Kromě toho, že tam taky mají ta „základní“ rostlinná mléka jako kokosové či mandlové, našla jsem tam i „jogurty“ z těchto mlék. Dle mého super. Samozřejmě, nebudete jíst jogurty ke svačině, ale jako dip či zálivka do salátu skvělé! Chuťový zážitek se z jídla posouvá někam jinam už tím, když si například onen kokosový „jogurt“ jenom osolím a přidám si jej k volským okům ;).
A to je zatím vše, více jsem toho zatím neobjevila, povětšinou si vystačím s tím, co mám a drobné speciality si koupím, když to chci trochu zpestřit a oživit… jako třeba teď s artyčokem. Uviděla jsem ho za docela dobrou cenu, tak jsem jej chtěla vyzkoušet… a nakonec jsem jej snědla sama, protože děti ani Vojtu to moc neoslovilo. Tolik k tomu oživení jídelníčku :D. 
 

Výzva uprostřed Whole

Poslední víkend, to byla výzva. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, vlastně jsem se docela dobře najedla :). O co šlo? Byla svatba! A ne ledajaká! Ženil se poslední Vojtův bratr a bylo to pěkně v prčicích… pardon, patří tam velké „P“, protože to bylo opravdu v Prčicích! 😀 Na zámku. Od pátku až do neděle.
Pokud jedete obyčejně na svatbu, je to tak na jeden den, že ano. Maximálně na dva, pokud je to opravdu daleko. Ale toto… navíc, nebyla k dispozici kuchyň (myšlenka při chystání se na odjezd: „Cože? A co budu jíst? Jak si budu vařit?“). Záhy jsem se dozvěděla, že máme zajištěno jídlo už od páteční večeře a že vajíčka mi tam nějaká uvaří… tak dobře, vajíčka to jistí.
Ale teda, dobrého jídla bylo dost. Sladkého ani tolik ne, jako slaných dobrot, z nichž jsem si mohla vybírat mezi různými druhy pečených ryb, sušeného masa, tatarákem, krevetami, vejci, a snad ještě něčím. Dobré zeleninky nechybělo. Paráda.
Pro každého, kdo se do Whole pustil, je podobná událost výzvou a zkouškou sama sebe – vydržím to? Ovládnu se? Často to není tak složité, pokud je k dispozici dostatek dobrého jídla (nebo máte své jídlo s sebou). Hartwigovi teda doporučují si své Whole naplánovat na dobu, kdy vás nic takového nečeká, tedy minimálně 40 dní (30 dní Whole a minimálně 10 dní rychlozařazování, pokud spěcháte).
Pokud to jinak naplánovat nejde nebo vám do vaší krasojízdy vejde něco nečekaného, dá se s tím žít, například takto:
🍎Zjistěte si menu – abyste věděli, zda si máte či nemusíte donést vlastní
🍎Můžete si s sebou vzít pytlíček oříšků pro případ, že by vám ruka začala cukat a vy byste měli nutkání něco do té pusy vsunout – oříšek je v tuto chvíli nejlepší volbou
🍎Hodně pijte
🍎Sedněte si mimo mísu se zákusky případně ji odsuňte k sousedům
🍎Budtě aktivní – nuda je špatná společnice, ráda se zajídá
🍎Připravte si vhodné fráze a vysvětlete svým přátelům co je to Whole a hlavně pádný důvod, proč jej dodržujete – a stůjte si za tím. Za prvé si tím i vy sami opět připomenete, proč jste do toho šli, za druhé, když už to ostatní vědí, nutí vás to o to více dodržovat, abyste se přece před ostatními neshodili – a to je ten nejlepší hlídač 🙂
Taky záleží samozřejmě na tom, jak daleko jste. Pokud jste hned na začátku, je potřeba mít hodně silnou vůli, abyste odolali – vaše tělo ani mysl ještě není úplně pevně přesvědčeno, že to bez těch dobrot zvládnete. Často si lidé v takových chvílích řeknou: „Ále, ještě jednou si „zaprasím“ a začnu hned po tom…“ no, jestli jim to za to stojí… Pokud jste už pokročilí, tak to už není tak moc velký problém. Dokonce i snesete přímý pohled z očí do očí zákusku, který se vám objevil na vašem místě, ačkoli jste už asi desetkrát říkali, že si opravdu nedáte. A také samozřejmě záleží na důvodu, který vás drží nad vodou. Jestli je to kvůli zdraví nebo kvůli tomu, abyste se prostě otestovali na škodlivé potraviny, je to teda safra důvod nepolevit. Pokud je to jen pro lepší pocit v bříšku a menší cifra na váze, už vás to tolik nedrží (řekla bych).
…
…
no… a to je můj případ 😀 😀 😀 Já jsem si na svatbě dovolila ochutnávku dortu – po krátké úvaze jsem si dovolila ochutnat jedno sousto od dětí, protože jsem byla děsně zvědavá, jak chutná. Vypadal totiž božsky, nadýchaně až obláčkově. A přesně tak chutnal. Musím upozornit, že to byla zvědavost o chuti a zdravá úvaha, ne žádný úlet typu „už to nevydržím“. Jedno sousto mi stačilo jako demonstrace chuti (při prvním Whole bych ho asi pro jistotu vyplivla, teď mi to bylo blbé 😀 – ale při prvním Whole bych to asi ani nedělala, pro jistotu, protože jsem si ještě nebyla jistá svou vůlí).
A tak, mé svědomí je čisté. Jedu dále. Myslím ale, že stejně nezůstanu u čistých 30, že si pak ještě kousek prodloužím, dokud nebude pořádný důvod k zařazení něčeho dobrého, ale to je ještě daleko :).
No, ale, co je velice dobré říci: zatímco jsem od ostatních slyšela věty typu: „Už nemůžu, jsem přecpaná“, „Já snad prasknu.“, „Teď nemusím pár dní jíst“… já jsem si libovala, jak mi je lehko a volně. Dodržovala jsem pravidlo tří/čtyř jídel denně (v sobotu jsem si večer dala ještě malou porci navíc, protože noc byla delší 🙂 ). Nebyla jsem přecpaná, vlastně mi bylo velice dobře a vůbec jsem se nemusela zabývat tím, jak mi je od žaludku. To je asi ten nejlepší bonus.
 

 

Vařím sobě i celé rodině

 
Nezblázním se z toho? Rodina jí „normálně“ a já si vyvařuju… Snažím se děti naučit, aby nebyly v jídle vybíravé a já najednou jím jenom něco… Jak si zjednodušit práci, abych nemusela vařit pět různých porcí?
 
Aneb jak z toho vybruslit, když vařím pro celou rodinu.
 
Na to, že si vaříte třikrát denně jídlo, si přibližně od poloviny zvyknete. I když to ke konci může být už někdy opruz. Už se možná budete těšit, až si JEN zalijete lupínky mlékem a bude to. Nebo JEN namažete chleba s máslem a medem… (i když budete mít pravděpodobně pochybnosti, jestli vám to energeticky bude stačit, poté, co jste si už projeli skoro celý měsíc… o tom ale ještě příště).
 
Každopádně, pokud jste maminka nebo prostě člen rodiny, jež připravuje jídlo pro celou rodinu, budete zajisté hledat zkratky, jak si usnadnit přípravu jídla tak, abyste se u toho nenamakali dvakrát tolik.
 
Já mám u svých dětí obrovskou výhodu: milují vajíčka, teplé snídaně a večeře jim nedělají problém, zeleninu jedí obstojně. Takže, mnohdy se nabízí ta nejjednodušší varianta číslo jedna: VAŘÍM PRO VŠECHNY STEJNĚ. Aneb koza se zasytila a vlk taky 😀 Vy máte svoje Whole jídlo a zároveň jste zasytili rodinu. Skvělé!
 
Druhou možností je NAHRADIT POUZE PŘÍLOHU. Moje děti, ačkoli jak jsem psala, že zeleninu jedí, nemusí ve větší míře dýni, batáty, cuketu (například pyré nebo pečené v čisté formě). Občas a trochu ano, ale ne třikrát za sebou (a to já bych to mohla i celý týden 🙂 ). Takže nahrazuju – buď jiným druhem zeleniny nebo přímo jinou přílohou: rýže, těstoviny, …
 
No a třetí varianta: ÚPLNĚ JINÉ JÍDLO. To je třeba ta chvíle, kdy děti chtějí na ten čerstvý voňavý chleba med. No, nedivím se, taky bych si dala (a přiznám se, uždibnu 😀 ). Dětem namažu chlebík a sobě nějaká rychlá vejce. Často – a vlastně když o tom tak přemýšlím, tak pokaždé – se ale v takový moment stává, že jakmile zasednu ke stolu se svými volskými oky, tak se mi po mé levici ozve: „Mami, dáš mi ochutnat vajíčka?“ Takže, to jsem si moc nepomohla. Když mám dostatek vajec, udělám si jedno navíc, abych mohla podělit všechny ochutnávače 😀 😀 :D.
 
Ačkoli se to ze začátku může zdát jako velice složité a někomu to může přijít jako veliká překážka, není tomu tak. Jde jen o to, si tu svou cestu středem proklestit. Naopak – zbytek rodiny si postupně navykne na jiná jídla a vy už pak vaříte více méně celé rodině OPRAVDOVÉ PLNOHODNOTNÉ JÍDLO. A pro maminky menších dětí to může být taky výhodné – děti se učí nápodobou. Víme. A když uvidí u mámy jiné jídlo, často jej chtějí taky – u nás to tedy tak bylo: proč by měli jíst tu oranžovou kaši, když můžou mít brambor a mrkev od maminky! A další věc: odmítáte sladké. To dítěti taky vrtá hlavou. Hlavně nemáte potřebu kupovat tolik slazených věcí (od nápojů po sladkosti), takže toho doma máte méně než obvykle. No, nestojí to už z těchto důvodů do toho jít? 😀
 
(eh, ano, já vím, často ty moje články vyznívají jako reklama na dietu… ale věřte mi, nikdo mi za to nedá ani halíř. Ale kdyby někdo chtěl, nebudu se bránit 😀 ).
 
(a připomínám, Whole NENÍ DIETA!!! Docela mi skřípou zuby, když mi někdo řekne: „Jo, ty vlastně držíš tu tvoji dietu“… ano, jsem ráda, když něco shodím, ale ten pocit lehkosti je nad to všechno 😉 )
 
Zapomněla jsem na jednu z možností, která se hodí „pod čáru“ a tou je: Přesvědčit když ne celou rodinu, tak alespoň člena, ať do toho jde s vámi na plno. My jsme takhle jeli jedno kolo s Vojtou spolu a řeknu vám, vařit pro dva je daleko větší zábava, než pro jednoho. Zároveň jsem u toho cítila daleko větší zodpovědnost – aby toho bylo dost, aby to bylo vyvážené, aby to mělo všechny složky… ono totiž, když vařím jenom sobě, někdy to dost ošulím, když se mi moc nechce (vejce+rajče+oříšky 🙈🙉🙊😄).
 
 

Už se blíží konec…

Někteří z vás, co jste mi psali zprávy, už vlastně touto dobou máte přibližně splněno. Neměli jste tu mou týdenní nucenou pauzu. Takže, co teď? Máte několik možností… vlastně celkem tři. Tři, které vyhovují doporučení a postupnému navracení se k normálu tak, aby tělo nedostalo šok a nebylo to vše k ničemu.
  • 1. Pokračovat: Pokračujte, jak dlouho chcete. Mě se například moc z toho báječného pocitu „bříško jako v pokojíčku“ vystupovat nechce, takže většinou ještě chvilku pokračuju, pak, až přijde něco, za co stojí to porušit, řídím se bodem
  • 2. Postupné zařazování potravin POZVOLNÉ: To znamená, že nemáte žádný plán, jak kdy a co zařadit, prostě si dáte něco, co za to zrovna stojí (ale pouze jednu věc, abyste mohli posuzovat účinky). Poté si dáte alespoň tři dny opět čisté Whole a sledujete, co to dělá. Pokud nic, paráda, jdeme na další potravinu. Pokud zjistíte nějaké negativní účinky, je na vás, jestli se tomu do příště vyhnout.
Rychlý způsob zařazování může trvat třeba jen deset dní, pokud mezi jednotlivými potravinami dáte pauzu pouze jeden den. Nevýhodou je, že pořádně nezjistíte, co vám a jak dělá zle. Mléko, například, se může projevit až po týdnu. Stejně tak kombinace některých potravin (z dlouhodobého hlediska je například kombinace pšenice-mléko-cukr peklo… což jsou vlastně palačinky, že?). Nikdo samozřejmě neříká, že ty věci už nesmíte nikdy pozřít, to je na vás. Teď ale už víte, jak se pročistit, jak vám u toho je a je jen na vás, jak dlouho v tomto jídelním ráji chcete zůstat a co vše chcete zařadit zpět do svého jídelníčku. Berte to jako pokus, jako další krok k sebepoznání. Řekla bych, že to stojí za to!
 

Co mi program Whole30 přinesl a co mě naučil

Ačkoli jsem na začátku článku vyčíslila nějaké klady a zápory programu, na konci mi na mysl vyvstávají už pouze jen ty klady, nenapadá mě nic, co bych mohla programu ani jejich tvůrcům vyčíst. Každý si samozřejmě najde své přínosy, já se s vámi tedy podělím o ty mé: 
♥ složení plnohodnotné porce: zjistila jsem, jak má vypadat jídlo, které mě dlouhodobě zasytí, dodá živiny, vypadá a chutná dobře. Těžko se mi pak vrací k „pouze“ krajíci chleba 
♥ Tři porce za den a nemlsat! Ne, že bych tento bod zvládala na 100%, ne že bych si něco nemlsla… ale vím, že to jde i bez toho, že když mám silnou vůli, překonám chuť a dokážu zhodnotit, zda jím proto, že mám hlad nebo se třeba jen nudím nebo chci zajíst špatnou náladu… 
♥ nové recepty – a na tento bod nezapomenout. Nový způsob stravování vyžaduje nový přístup v kuchyni. Vyzkoušela jsem mnoho nového – od úplně nových receptů po nahrazování pouze části receptu po vytváření vlastních složek, např. hořčice, majonéza, rostlinné mléko. 
♥ nepotřebuji nutně pečivo a mé milované mléko. S absencí pečiva jsem se smířila lehce, ale myšlenka „jak to zvládnu bez mléka?“ mě docela trápila… a jde to. Člověk si zvykne, když musí. I to kafe jsem se naučila pít bez mléka. 
♥ zjištění, že mi nedělá něco dobře… vždy jsem si myslela, že snesu všechny složky mého jídelníčku. Ale opak je pravdou. Stala jsem se citlivější k tomu, co jím, co do sebe dostávám za blafy. Musím se přiznat, že mi přišlo trochu přehnané, když jsem měla kolem sebe tolik přátel, jež nejí toto, nejí tamto… no, a teď se řadím mezi ně. A docela hrdě, i když stále trochu ostýchavě až vyčítavě. Možná se bojím si přiznat, že to je v pořádku… možná zde taky hraje roli naše výchova dětí k „jíme vše, nevybíráme si“. Je pravda, že teď i k jejich „vybíravosti“ přistupuju trochu jinak, že se je snažím více vnímat, co jedí, co by chtěli jíst a co jim zrovna nechutná…
♥ dokážu daleko lehčeji zhodnotit, jestli tu dobrotu, kterou jsem dříve mohla po kilech (např. čokoládu), opravdu chci jíst. Okusím, zjistím, že chutná stále stejně a že mi vlastně nic nového nepřináší. Dokážu lehčeji přestat a nepřejíst se tím. 
♥ mít po ruce vývar – toto je spojeno se školou života, čili mateřstvím. Vývar je základ, vývar je první pomoc, vývar je životabudič. Bylo období, kdy jsem nezvládala vstávat dříve, abych si stihla uvařit snídani před tím, než vypravím děti do školky, tak jsem si alespoň dala šálek teplého vývaru a to mě nakoplo. Taky piju ráno vývar, když jdu noc před tím spát velice pozdě a ráno jsem jak vyoraná myš-zombie. Vývar to jistí, vývar to zachrání. 
♥ naučila jsem se, že i se čtyřmi dětmi jsem schopna si dupnout a myslet i sama na sebe a dopřát si lázně břicha 🙂 
♥ po základních 30-ti dnech jsem lehká jako pírko, nadnáším se nad zemí a není to díky nadměrné plynatosti :D, pohled do zrcadla mě těší, netrápí mě nafouklé břicho ála „pátý měsíc těhotenství“… jsem spokojená jak vnitřně, tak vně. 
 
Měla jsem v plánu si udělat srovnání jak jsem na tom byla před programem a po, jako vždy… před tím jsem se změřila a zvážila… ale ten lístek jsem ztratila. Takže nic není. Určitě jsem něco shodila, to vím. Jsou to přibližně tři kila. V pase mám také méně, už skrz to, že mám hezky splasklý pupek. Musím ale podotknout, že jsem se nedostala na tak pěknou váhu, jakou jsem měla loni, ačkoli mi přijde, že jsem hubenější. Pro to mám jednoduché vysvětlení: svalová hmota. Celé jaro jsem dost cvičila, převážně jógu a její různá odvětví. Poslední dobou doma tolik necvičím, zato aktivně běhám po zahradě, posiluji s hráběmi či lopatou v ruce – a to se taky počítá :). 
 
Jak jsem už někde výše psala, teď přichází problém ukočírovat samu sebe. Už mám po přísném programu, už můžu polevovat a i když si říkám „ještě chvilku si dám, ještě to trochu protáhnu“, stejně tu něco ochutnám, tu dám do pusy kousek toho… a postupné zařazování vezme za své… Už teď jsem začala dost blbě: je konec školního roku a já jakožto učitelka dostávám různé dobrůtky. I čokoládky… ano, už jsem ochutnala :D. Ale pozitivní zjištění je viz výše: není to nic, bez čeho bych se neobešla a rychle přestávám. 
 
Kdo se do programu pustí, přeji mu mnoho zdaru! Kdo o něm přemýšlí, vzkazuji: Do toho! Kdo si myslí, že to nezvládne, říkám: Nech to uzrát, ono to přijde, až bude ten správný čas! (u mě to trvalo přibližně rok). 
 
Opravdovému jídlu zdar! 

 

 
Kdo umí anglicky: https://whole30.com/

Den 1. 

Smažená vejce se špekem a hlívou, salát a rajče

 

… foto nemám, ale víte, jak vypadají míchaná vejce, ne? 😀 

Přírodní vepřové řízky z trouby, americké brambory, dušená brokolice

„Klobásky“ (mleté kozí a vepřové), americké brambory, polníček, ledový salát

 Den 2. 

Frittata s hlívou ústřičnou, rajčetem a špenátem                                     

Kuřecí stehno v páře se zeleninovou „rýží“ (mrkev a celer), salát, polníček

Zbytek z oběda + dvě volská oka (zbylo málo masa)                               

Den 3.

Ještě poslední klobásky z mletého masa, brambory, paprika, salát, rajče

Špenátová polévka, brambory, vaječné nudličky, špek               

Večeři jsem trochu „ošulila“, protože jsem se vracela pozdě z práce k nemocným dětem. Ale měla jsem aspoň ono ne moc doporučované smoothie ze špenátu, jablka, banánu, mandlí a žloutku

Den 4.

Míchaná vejce s lehce osmahlým avokádem, salát

(u chybějících fotek opět sázím na vaši skvělou představivost) 

Pstruh v troubě, zeleninová „rýže“, avokádo, rajče, polníček, jablko

Volská oka, rajče, okurka, salát

Den 5. 

Omeleta plněná domácí paštikou, dušený jablkem a mrkví, šalotkou, paprika

Králík v páře s dušenou mrkví, oříšky 

 

Obíračka ze zbytku králíka v páře, polníček, rajče, oříšky            

Den 6.

Volská oka s avokádem a zeleninou – okurek, paprika, polníček                                    

Kuřecí stehno v páře se zeleninou – salát, okurek, paprika přelito mandlovým olejem 

K večeři zbytek z oběda 🙂 

Den 7. 

A ještě jednou kuřecí stehno v páře, zelenina – mrkev, okurek, paprika, ředkvička s mandlovým olejem

Guláš. Není zahuštěn moukou                                                                                                                

Míchaná vejce se špekem, salát a paprika                                                                                                                            

Den 8. 

Orientální vyprošťovák z nemoci – vývar s utopenými vejci, zázvor, česnek, pórek, kurkuma, kardamom

Česnekovo mrkvová polévka z vývaru, kozlečí roštěná s pečenými batáty a brambory (na foto aranžoval Ondra 🙂 )

Frittata s batátem a špenátem

Den 9. 

Volské oko s fazolkami a rajčaty                                                

Dýňová polévka s obraným skopovým masem, vaječnými „nudlemi“, klíčky a bazalkou

Zbytek dýňové polévky

Den 10. 

Frittata s dýní a salátem 

(obrázek pod je Ondrova porce, chtěl to vyfotit taky)

Papriky plněné mletým skopovým, pečeno s květákem        

Vaječné placičky z kokosové mouky, salát, rajče, majonéze

 (foto placiček můžete vidět na následujícím obrázku snídaně, přikládám alespoň foto majonézy)
 
Den 11. 

Vaječno-kokosové placičky s volským okem, rajče, okurek, domácí majonéza

Rybí filé (treska) pečená v troubě, bramborová kaše, salát, rajče                              

Pečené brambory a bátáty s volským okem a zeleninou          

Den 12. 

Pečené brambory, batáty a míchaná vejce, rajče

Volské oko s bramborem (nechtělo se mi moc vařit)… 

Frittata s batátem, špenátem a rajčetem

Den 13. 

Volská oka se zeleninou – rajče a řapíkatý celer, kokosový jogurt se solí

Králičí „svíčková“ (králík pečeny na kořenové zelenině, do rozmicované zeleniny kokosová smetana – nemusí být). Batátové a bramborové hranolky

Zbytek králíka, rajče, řap. celer, okurek, kokosový jogurt se solí                                                                                                                                            

Den 14. 

Volská oka se salátem – listový, ledový a špenát, polito přepuštěným máslem. 

Upgrade: posypat kakaem 🙂 

Pečené kuřecí stehno na řepě a batátě                                                                                                                                               

Domácí klobása s ředkvičkou, celerem a mrkví, mandlový jogurt se solí, kmínovým olejem a kurkumou                                        

Den 15. 

Volské oko s okurkou a ředkvičkou, kakao s madlovo-kokosovým mlékem

Slaný „dort“ – batátovo-bramborové pyré s vejcem prokládané s mletým masem

Další kousek                                                                                      

Den 16. 

A protože to dětem moc nechutnalo, zbylo mi ještě ke snídani 🙂 

Mleté maso na zeleninové směsi – řepa, mrkev, ředkev, řapíkatý celer

Zelenina s řepou a volská oka                                                      

Den 17. 

Míchaná vejce s cibulkou a klobáskou

křídýlka v páře s bramborem a celerem 

Zbytek z oběda                                 

Den 18. 

A opět ještě jeden zbytek                                                              

Frittata na cestu… klobáska, zbytek brambor, vejce                  

Večeře už na svatbě

Den 19. – 20.

Víkend na svatbě – Pečené ryby různé druhy, přírodní řízek, pečená žebra, sušená šunka, tatarák, saláty, zelenina, ovoce

Den 22. 

Míchaná vejce s klobáskou, rajče a špenát

Dušená křidýlka s bramborovou kaší

Rajčatový salát s ředkví a řekdvičkou, vejce, domácí paštika

Publikováno

Rozhovory pro Dvě duše na jógamatce

Mám tu v záložkách už nějaký čas ponechány dvě s odkazy na videorozhovory, které jsem dělala s Verčou Johánkovou pro Dvě duše na jógamatce – po porodu. Vznikaly pro Verčin minikurz, na který potom navazuje její velký online. Mezi oba rozhovory je necelý rok rozestup. Je to čas, kdy jsem i já sama s Verčiným kurzem začínala a kdy jsem pak za sebou měla už nějaký čas cvičení, vnímání a celkového (lehkého a amatérského) mindfulnes 🙂

Je to povídání si o mých porodech, jak jsem to měla a jak mi pomáhá, když si dělám i čas sama pro sebe.

První video: 18.5.2021 

Druhé video: 9.11.2021

Publikováno

O půstu – pro děti

Párkrát jsem přispívala do místního zpravodaje, kde jsem vytvářela příspěvky o dění na statku, tradicích a taky dětské okénko. Při hledání nějakého souboru jsem narazila na právě ono dětské okénko pojednávající o půstu. A tak, něž někdy vytvořím rozsáhlejší článek pro dospělé, tady přihazuju povídání a aktivity pro děti – ve formátu PDF. Můžete si jej stáhnout, vytisknout jako pracovní list a popovídat si s dětmi o postní době. A pak dejte vědět, jak se vám to líbilo, třeba toho bude více 🙂

Půst pro děti

Publikováno

Chlubící okénko – lednové šicí projekty

Přes Vánoce jsem si dala pauzu od psaní, sdílení a publikování. A ta pauza se prodlužovala a prodlužovala… a nebylo to jen tím, že se mi jednoduše psát nechtělo (i když jsem měla plno námětů na články a příspěvky). Neměla jsem čas! A proč? Protože mi do života vstoupil nový frajer. Nový člen naší rodiny. Doživotní přítel (snad). Je to Bratr. Tedy, anglicky Brother. Ze série Innov-is A, „padesátka“.

A tady, to je ON, Brother Innov-is A50

A moje šicí mánie začala. Nejdříve jsem chtěla/potřebovala dodělat polštářkové mantinely dětem do postelí. Protože neustále některý z nich leží přimáčknutý na studené stěně nebo na dřevěné příčce. Jim to očividně nevadí, mě ano. A tak jsem jim vymyslela tento „bič na mě“. A taky jsem si ho ušila. 

Každý má jinou barvu pro rozlišení, pojí je ale stejný motiv. Kulaté polštáře jsou navzájem spojeny plastovými patentky (kvůli kterým jsem si k tomu koupila i speciální kleště na patenty a druky). Hranaté polštáře mají z jedné strany panel s lesními zvířátky a ze druhé „patchwork“ kombinace s minky. 

 

Polštářové mantinely

Materiál: teplákovina (protože byla zrovna levnější než úplet stejného vzoru) a minky z e-shopu Takoy.cz

Střih: vlastní

Časová náročnost: dlouhá (šití je rychlé, ale to vycpávání a ruční sešívání…) 

Dále jsem pak měla v plánu holkám ušít softshellové kalhoty, protože se jim přestává líbit nosit po Ondrovi ty chlapecké. Tedy, Aničce se to už moc nelíbí, Marušce to je zatím jedno. A tak přišlo na řadu velké nakupování. A že toho materiálu bylo! A ještě je! A ještě jsem dokupovala! Protože mi to nevyšlo! 😀 😀 😀 

 
Softshellky mám v plánu ušít dvoje. Jedny na „lítačku“, čili na to špinavější, divočejší a náročnější nošení a jedny třeba na výlety, do školky, na návštěvy (?). Zatím jsou na světě tedy ty první. Taky jsem to brala jako zkušební. 

 

Softshellové kalhoty 

Materiál: zimní softshell, e-shop: Yháček.cz

Střih: Caramilla

Náročnost: Večer nastříháno, druhý den sešito

A když jsem u toho softshellu, tak Barunka potřebovala nějaké botky… už se totiž odvážila na první krůčky a dlouho jsem přemýšlela, že bych chtěla zkusit ušít zimní barefoot botky, tak tady jsou. 

(postup jsem fotila, v nějakém příštím článku zveřejním 😉 )

 

Zimní softshellové BF botky pro první krůčky

Materiál: Softshell s beránkem, e-shop: Yháček.cz, aplikace a detaily ze zbytků softshellu s merinem, e-shop: Šijemedětem.cz

Střih: vlastní

Náročnost: piplačka, asi tři dva večery + lepení plotny jedno odpoledne

Někde mezitím jsem ještě spíchla Ondrovi čepičku, nákrčník a rukavice. Čepice byl pokus, původně pro mě, ale byla mi trochu menší, tak si ji osvojil Ondra. Tak jsem mu k tomu přišila nákrčník a protože se zrovna i roztrhal rukavice, tak jsem mu ušila i ty (když už mám doma tolik nevyužitého materiálu, že?). 

Foto zatím nemám, dodám. 

A nakonec této malé etudy jsem si udělala i něco pro se. Je to vysněná, vymazlená, pohodlná a teplá mikina, respektive mikinošaty. Dlouho jsem pokukovala po jedné mikině a pak jsem si říkala, že si ji radši ušiju, že z ní budu mít větší radost. A taky že mám, obrovskou! 

 

Lesní mikinošaty

Materiál: počesaná teplákovina, teplákovina s potiskem akvarelové malby lesa, e-shop: Takoy.cz

Střih: vlastní (zkombinovala jsem podobu mé oblíbené, ale krátké a už trhající se mikiny se střihem z oblíbeného trička)

Náročnost: večer vytvořila střih a nastříhala materiál, druhý den ušila

Mohlo by se zdát, že by to už mohlo být vše… no, co se týká lednové tvorby, tak ano. On je už únor, takže bych měla následující výtvor zařadit do únorové tvorby, ale velice úzce souvisí s posledním zmiňovaným kusem, tedy s mou mikinou. Bylo mi líto, že jsem ještě nic neušila Vojtovi… a nápad byl na světě! Ušiju mu mikinu a budeme dvojčata! 😀 no, tak skoro 

 

Pánská mikina

Materiál: počesaná teplákovina, teplákovina s potiskem akvarelové malby lesa, e-shop: Takoy.cz

Střih: vlastní („obšlehla“ jsem střih ze svetru, který Vojta rád nosí, kapuci jsem přidala já)

Náročnost: večer vytvořila střih a nastříhala materiál, druhý den ušila (klasika 🙂 )

A tím teda už končím. Ne to šití, tento článek :). V plánu jsou ještě už zmiňované druhé softshellové kalhoty holkám, možná i Barči, šaty pro všechny holky včetně mě a k tomu pravděpodobně trička pro kluky (ať je vidět, že jsme jedna rodina, přeci), naší sousedce softshellový set, co má slíbený od Ježíška a sobě softshellovou bundu. Zapomněla jsem na něco? Asi ne, ale ono se ještě něco najde, co „potřebujeme“ ušít. A musím to stihnout dřív, než se v plném proudu rozjede jaro, protože potom na šití už nebude čas, potom bude zahrádka, zahrada, seno, mléko, sýry, …

Publikováno

Vytlačované perníky

Vytlačované perníky jsou tradicí samy o sobě a vždy jsem je chtěla vyzkoušet. Formu mám od maminky (tchýně), která má jednu starou (ta tmavá) a dvě si vyřezala na řezbářském kurzu, který pořádá (ale nevede). Jsem teprve na počátku cesty a proto sepíšu recept a postup, jaký jsem dělala teď a připíši změny, jaké udělám příště (až změny provedu a bude to fungovat, článek přetvořím). Nejsem totiž ten tip, co by jednu věc zkoušel několikrát, abych měla jistotu, že to opravdu funguje, ale rovnou sdílím výsledek a především nadšení :). Tento postup mám nyní vyzkoušený dvakrát, tudíž můžu říct, že docela funguje. 

Recept na perníky mám TENTO 

Příště jinak: méně sody. Perníky jsou dost nakynuté, někdy nejde vidět reliéf. Kdyby se ale vynechala úplně, hrozilo by, že by perníčky byly jen na ozdobu. 

Postup: 

  • Do odleželého těsta vpracujeme ještě alespoň dvě hrsti mouky nebo co to jde. 
  • Formy musíme hodně vysypat buď škrobem nebo se taky používá hrachová mouka. Někdo formy vymazává olejem, nezkoušela jsem. Na vysypání formy jsem používala štětec
  • Můžete si z těsta vyválet plát a z něj odkrajovat kusy a ty vytlačovat. Já jsem si rovnou odebrala z těsta, mezi prsty vytvořila placičku a vtlačovala. Prsty musí být také pomoučené, ať se vám těsto nelepí na prsty. 
  • Perníček vyjmete z formy. Pokud to nejde hladce, pomozte si opatrně třeba nožem. 

Tip od mé kamarádky Valašské hospodyňky Hanky, když těsto při pečení hodně kyne: těsto na vytlačování nechám vychladnout v lednici a i vytlačené perníčky ještě nechám trochu vychladnout, aby v troubě nabyly co nejméně.  

Po vytažení z trouby perníčky potírám rozšlehaným vejcem. 

 

Publikováno

Tradiční medové perníky

O pernících si můžete přečíst ZDE, proto nebudu otálet s dlouhým textem a vrhnu se rovnou na recept. 

Dlouho jsem hledala ideální recept, který by splňoval mé požadavky: tradiční, tedy pokud možno co nejpůvodnější a jednoduchý, ale funkční. Našla jsem jej, k mému velkému údivu, v časopise, který vydává Billa. Později jsem podobný našla i na Herbáři od Kateřiny Winterové, ale ta tam už zase má něco navíc. Takže tedy tady: 

  • 500g medu
  • 500g žitné mouky (funguje i půl na půl žitná hladká a žitná hladká celozrnná) 
  • 2 žloutky
  • směs koření (balíček, vlastní, nebo moje – pod receptem) 
  • 10g sody

Postup: 

  1. Med krátce svařte a nechte lehce vychladnout
  2. Přimíchejte mouku a zbytek ingrediencí a nechte týden odležet. 
  3. Válejte, vykrajujte, pečte na cca 180°C asi 10 minut (dozlatova) 

To je těžké, co? 🙂 

Na zvážení: V původním receptu je, že se nechává uležet pouze směs svařeného medu s moukou a až po čtyřech dnech se přidává zbytek a rovnou se vykrajuje. Tuto variantu bych dělala v případě, že bych chtěla nechat těsto uležet delší dobu, tak, jak se to dělávalo kdysi. Když je to pouze na ten týden, nic se těstu nestane a koření se alespoň dobře prolne s celou směsí. 

A teď k tomu koření. Hledali jsme, hledali, až jsme v jedné skvělé knížce* našli různé varianty směsí. Perníky máme rádi výrazné, a proto dáváme hodně koření, poměry si upravte dle svého sami: 

  • 1 lžička anýzu
  • 1 badyán (hvězdička) 
  • 1 lžička fenyklu
  • 1 lžička koriandru
  • 1lžička skořice
  • 5 hřebíčků
  • 4 kuličky pepře
  • 5 kuliček nového koření
  • 1 lžička kardamomu
  • 1-2 lžičky sušeného květu bezu 

Koření utlučte nebo umelte dohladka, můžete přesít přes sítko, ať v pernících nemáte velké kusy. My z této směsi dáváme o něco přes polovinu, protože toho je přeci jen mnoho. Pokud děláme dvojitou dávku těsta, dáváme celé. 

Pokud by vás zajímalo, jak se dělají vytlačované perníčky, podívejte se na článek a fotogalerii ZDE

*Název oné skvělé knížky: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, Vladimíra Jakouběová

Publikováno

Perníky a pernikářské zboží

V tuto chvíli má již většina hospodyněk perníky napečené a jistě i nazdobené. Pár z vás třeba perníky nepečete vůbec, některé možná máte takový recept, kdy je není nutné napéct dopředu, aby se uležely a změkly a některé je máte naopak hotové už z konce listopadu. Zkrátka a dobře, ať už je pečete či nikoli, jsou perníčky pokládány za tradiční vánoční cukroví, které nesmí ve většině domácností mezi cukrovím chybět.  

 Ta tradice započala již ve 14. století, kdy se začal perník objevovat ve stáncích a kdy se začala perníkařina pokládat za vážené řemeslo. Na počátku bylo samozřejmě perníkářské zboží pokládáno za „fajnové“ a nemohl si jej dovolit kdekdo – i když existovaly i levnější varianty, například když se místo medu přidal sirob vařený z cukrové řepy. Naopak za to nejlepší zboží se považovaly „konfety“, které se vyráběly na objednávku pro bohaté měšťany z čistého medu a nejjemnější pšeničné mouky. Perníkářské zboží se všeobecně rozdělovalo na perník a marcipán. Za perník se spíše považovala surovina ke strouhání coby koření a dochucovadlo a v lidovém léčitelství jako prostředek pro lepší trávení. Marcipánem se tedy rozumělo sváteční pečivo. Kdybyste chtěli hlouběji studovali názvosloví, narazili byste i na pojmy jako jsou například „červené a bílé dílo“, „žitné marcipánky“, „topinky“, „šifle“, „piprle a piprlátka“ nebo „jazejčky“. Možná jste slyšeli o „drůbeřce“, což je perníkářské zboží sloužící jako dětská hračka.

Vše se od sebe lišilo poměrem surovin v těstě: mouka – med – koření. Asi vás nepřekvapí, že se do perníku častěji používala žitná mouka, do lepšího zboží pak pšeničná. Těsto se zadělávalo svařeným medem nebo, jak už bylo řečeno výše, řepným sirobem a celé dílo se dochutilo kořením (jen těsto na drůbeřku se vyrábělo pouze z žitné výražky zadělané vroucí vodou). Do kořenící směsi dávali nám známé přísady, jako jsou skořice, hřebíček, anýz, fenykl, zázvor, badyán, koriandr, nové koření, ale třeba i kardamom nebo bezový květ, ale nikdy, NIKDY nesměl chybět pepř – odtud vlastně dostal perník své jméno. Pochází z německého slova Pfeffer (pepř), počeštěno na peprník, později perník. Těsto se nechávalo uležet. Ale ne jen přes noc, leželo několik týdnů až měsíců (třeba i půl roku a to se pak muselo odsekávat, jak bylo ztuhlé). 

My necháváme perník odležet týden, do koření dáváme vše vyjmenované. Perníky jsou skvělé, výrazné. A tady máte na ně recept: 

Tradiční medové perníky

 

zdroj informací pro tento článek: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, Vladimíra Jakouběová