Oči už mám jen na škvírečku, ale stejně datluju do klávesnice. Tento příspěvek se chystám sepsat už pár dní a dnes jsem si dala za cíl, že než půjdu spát, tak jej dám dohromady. Doufám, že neusnu v průběhu tvorby a že tu někde nebude sepsaných pět řádků písmene „z“-
Téma jak doma cvičit s dětmi se při rozhovorech cvičícíh maminek často objevuje. Jedna to zvládná a druhá neví, jak na to, když tam to mímo pořád někde je a přece potřebuje, aby si s ním někdo hrál. Už jsem právě dostala pár dotazů typu „jak to stíhám s těmi čtymi“. No stíhám, protože chci. Sobecky si tu chvilku pro sebe prostě urvu. Ne pokaždé to samozřejmě jde hladce nebo to někdy nejde vůbec, ale to jsou pak opravdu „krizovky“.
Takže tady: Jak na to, když je v domě miminko.
Řekla bych, ačkoli se to nezdá, že je jednodušší cvičit s miminkem poblíž než když jsou doma starší děti. Pravda, chce to cvik i zvyk a trochu tolerance, ale je to oboustranně prospěšné. Dokud je totiž miminko malinkaté, několika denní, týdenní i ještě měsíční, je to „ležák“ a stačí mu koukat kolem sebe. A bude štěstím bez sebe, když na té zemi budete s ním. Bude mít po kom koukat. Není pravda, že jej musíte pořád něčím zabavovat. Děti se naprostou většinu věcí naučí samy buď okoukáním nebo vlastním pokus-omylem. Může to, pravda, chvíli trvat, když jste teda zvyklí mu obstarávat zábavu, že vedle něj jen ležíte, ale půjde to, pevně v to věřím. (Jinak to popravdě ani nepůjde, chcete-li si pro sebe tu chvilku teda každý den urvat). A ještě jedna vsuvka pro ty, co mají doma jedno dítko. Prozradím vám, jak to funguje, když má miminko staršího sourozence. Pro miminko tam už není jen rodič, ale právě ten sourozenec a není lepší zábavy, než jej celý den sledovat. Dokud jen leží, otáčí hlavičku za zvukem nebo pohybem, poté se snaží otočit se tělíčkem a když už pak pase koníčky, zase se hlavičkou a následně tělíčkem otáčí za sourozencem. A ten přitom vůbec nemusí nic cíleně k miminku provádět. Sám si hraje, brblá u toho, tříská hračkami o sobe, pobíhá a poskakuje… to vše je samo o sobě dost zajímavé. Rodiči se tím pádem časově i energicky uleví, protože nemusí miminko zabavovat sám.
Takže zpět: naučte a nechte miminko jen sledovat, co se kolem děje. A třeba právě tím, že tam jen budete… a budete si u toho cvičit. Pokud začínáte brzy po porodu dechovými cviky, stejně nebudete cvičit půl hodiny, ale třeba jen pár minut. Oba – vy i vaše miminko – si tak zvykáte na ty chvilky spolu, kdy tam jen tak jste. Miminko po vás bude pokukovat a otáčet hlavičku, stanete se pro něj stimulantem a ani se nemusíte nijak zvlášť namáhat nějakou aktivitou.
Cvičení budete časem prodlužovat, cviky znáročňovat a „zviditelňovat“. Vaše miminko se taky stává více pohyblivým, zdvihá ručičky a nožičky, začíná se přetáčet. Což, jestli pojedete podle Veroniky, budete vy dělat taky. Když se pak miminko začíná pohybovat až plazit (ono totiž než se začne plazit, provádí různé pohyby, aby se dostalo k místu, kam chce, takže se přavaluje, kope, nějak se posouvá, až je tam), bude si z vás dělat překážkovou dráhu či oporu. Já bych třeba asi nezjistila, že si naše Bára dokáže kleknout s oporou, kdybych neležela na zádech na zemi vedle ní. Uměla se už plazit, ale v místnosti se neměla o co opřít, aby si klekla. Taky se začala docela brzy plazit přes mě – víte, jaká to musí být pro to mimino makačka? Přelézt takovou překážku? Kam se hrabou různé dětské pomůcky! Přelézt mámu přes břicho a zpátky pod pokrčenými koleny! Jupííí!
Když pak cvičíte v kleku, dáváte tím mimo jiné příklad miminku, jak na to. Mimčo se vesele plazí kolem vás a co to, vy klečíte! Ne, že by na to nepřišlo samo, mají to naprogramované, ale jaká to pro ně musí být bomba, když to maminka dělá taky! Navíc má ke hraní novou věc: klečící supertunel! Když klečím, využívají toho i starší sourozenci a podlézají mě jeden za druhým. Pro ty největší je taky klečící maminka skvělým koníkem a v některých polohách i výbornou skluzavkou. Jo, maminka je boží nástroj ke hraní, nemyslíte? Zatímco se děti baví, maminka si cvičí (nebo se o to přinejmenším snaží). Ty cviky nestojí úplně stoprocentně za to, to ano. Stávají se z nich ale úplně nové: cviky na udržení rovnováhy, což pánevní dno i diastáza taky potřebuje. Někdy tím cvik dostane přidanou hodnotu.
Miminko si postupně hledá oporu, o co by si mohlo stoupnout… a, ano, bystří už vědí, opět k tomu využije maminku, když už je zase na zemi! A protože maminka není pevná kostka, ale měkká poddajná hmota, je to pěkně těžké pro to vaše miminko, držet balanc. Skvěle si tím zaceluje i tu jeho diastázu (Věděli jste, že i miminka mají po porodu diastázu? Zpravidla do půl roku se jim taky zaceluje). A zpevňuje si tím svůj střed těla. Posléze začínají obcházet nábytek – postel, židli, maminku, křeslo, stolek, maminku, skříňku, maminku, …
Jo, cvičící maminka v jakékoli poloze je výbornou oporou pro miminko ve všech svých vývojových fázích. Vaše přítomnost u těchto důležitých momentů jim navíc dodává odvahu. A není to to samé, jako když u něj cíleně klečíte a děláte jim rukama „mantinel“, aby proboha neupadlo… to taky není nic moc. Je to možná tvrdé, ale miminko se musí párkrát bouchnout, aby zjistilo, jak ne a jak ano. Vždyť přeci neúspěch a nezdar nás posouvá vpřed, ne hladká jízda. Miminko se při cvičení o vás opírá, jste tam s ním, ale ty samotné úkony jsou jen a jen na něm.
Já takto s Barunkou zažívám pěkné chvilky. Když například cvičím vleže, ona za mnou přileze, lehne si na mě a tulí se. Já provádím lehké pohyby pánví a ona se prostě tulí. Nebo si hraje, nosí mi věci, někdy jen sedí a něco mi brebentí. Já nejsem moc hrací maminka, moc si k dětem na zem nesedám, abych si s nimi pohrála. Oni pak tedy využívají každé příležitosti, kdy jsem s nimi na koberci a „hrajeme“ si spolu (oni si pak vlastně hrají se mnou, což se jim možná líbí ještě víc než skládání puzzlí).
Pokud cvičíte při starších dětech a chce mít na cvičení trochu více klidu, bývá o něco snazší je na těch patnáct minut zabavit. Já se teda už neostýchám jim pustit nějakou pohádku. Dříve mě to štvalo a byla jsem proti, pustit jim pohádku, aby se zabavily, ale když jsem s nimi doma sama a není zbytí… někdy i jen proto, aby mi daly na chvilku klid. Takže dětí čubrní, já si cvičím. A jsme všichni spokojení.
Jedna důležitá poznámka: není to tak složité, jak si to člověk v hlavě představuje. Mnohdy to bývá jen naše obava, jak to zvládnem, Nebo ostych, vzít si ten krátký čas sobecky pro sebe (ale i to je někdy potřeba). Jindy jen lenost prolomit tu nečinnost a začít něco dělat. Tak či tak, zas tak velký problém to není. A pokud dokážete v průběhu dne například na telefonu sjíždět články na nehospodyňce, tak dokážete i pár minut věnovat sami sobě ;).
