Publikováno

Zahrádka bez rytí

Na začátku byla tráva

Koupili jsme dům, tedy stavení, začali jej spravovat, jedno po druhém začaly na svět přicházet děti a k tomu všemu přišlo tak nějak samozřejmě, že budeme mít zahrádku, na které si vypěstujeme, co nám chutná a co by nás mohlo alespoň krátkou dobu uživit nebo náš jídelníček jen obohatit.

Nutno podotknout, že jsem sama svou zahrádku nikdy neměla a doma jsem své mamce jen vypomáhala. Měla rovněž malou zahrádečku jen pro pár plodin. Takže jsme začínali doslova na zelené louce. Nejprve tedy v zeleném sadě. První zahrádku jsem si zřídila pracným rytím v předzahrádce, kde je starý švestkový sad. Plocha mezi stromy byla hustě prorostlá bršlicí kozí nohou (kdo zná, ví, že to je plevel nesmírný, že se jeho kořeny táhnout půdou jako háďata. Je to mimo jiné také léčivka, ale tak daleko jsem se ještě nedostala). Obracela jsem tedy každý drn, proklepávala a hlínu vracela zpět, přebírala každý kořínek a těšila se na zahrádku. Později jsme zjistili, že ačkoli má místo plno výhod, má více záporných vlastností a v současné době tam plánujeme zřídit dětem prostor k jejich hrám s tím, že si tam budeme pěstovat pouze jahůdky, které děti s nesmírnou oblibou celé léto a podzim uždibují.

Dřina

Nejenže zahrádka nesmírně zarůstala plevelem, ale hlína, která je vyšťavená od švestek je docela unavená na to, aby ještě dávala něco mě. Navíc mi na to brzy přišel ryzec a mnou už zrytá půda s mrkvemi byla pro něj procházkou supermarketem (jen pro ilustraci: takový ryzec je schopen ohlodat i kořeny mladého stromku a to do té míry, že úplně. Stromek se prostě vyvrátí s ohlodaným pahýlkem).

Za stodolou jsme pak zřídili ještě políčko, jak jsme tomu říkali. A to proto, že jej jezdil orat tatínek (manžela) traktorem. Ano, ušetří to spoustu práce, ale dřina je to i tak – zorané hroudy se musí rozmělnit, urovnat a pak je půda připravená k výsevu. Často tuto práci dělali brigádníci, kteří nám na statek jezdí vypomáhat.

Přidám zde malou vsuvku o tom, jaká je u nás půda. Jedním slovem suchá. Sídlíme na skále. Celý náš pozemek je vlastně na skále. Kopat ručně v naší zahradě, sadě nebo na pastvině je něco tak náročného jako chodit pro vodu s betonovým vědrem. Máme tady 20 – 30 cm hlíny a hned začíná skála, která se projevuje výskytem velkých kamenů. Voda tedy okamžitě mizí ve skále. Takže i zoraná hlína se během letních měsíců mění v kámen. Práce s ní je nesmírně náročná.

Říkala jsem si, že tudy teda cesta nevede. Takto já zahradničit nechci, abych se plahočila na zahrádce/políčku jen proto, abych to za týden mohla dělat znovu. Je to opravdu otročina, na jaře zahrádku přerývat, neustále okopávat a provzdušňovat, na podzim hnojit a hnůj také zarývat (na podzim nebo zase až na jaře).

Inspirace

Začali jsme tedy hledat řešení, začali jsme pátrat a číst. Máme knížky a drobné publikace jako Rok zahrádkáře či Praktický rádce pro začínající zahrádkáře, ale… vše jede ve stejných kolejích (i když občas něco se požít dá 🙂 ).

První kniha, která mi konečně byla trochu k užitku je Jak se žije u Wohllebenů od manželů Wohllebenových. Ti jdou na zahradničení od lesa (a to doslova, protože žijí u lesa). Zabývají se problematikou samozásobitelství a s tím se nese i pěstovaní rostlin co nejpřirozenější cestou. V knize pak popisují i celkově jejich hospodaření včetně zvířectva a následně zpracování a uskladnění produktů.

Nejvíce mi pak ale dala kniha Zahradničení bez rytí aneb Jak jednoduše a v souladu s přírodou pěstovat, skladovat a využívat vlastní úrodu od autorů Charlese Dowdinga a Stephanie Hafferty. A to bylo přesně to, co jsem hledala! Jak se při zahradničení co nejvíce ulít! 😀 Dělám si srandu, protože zahradničení nikdy nepůjde samo od sebe, vždy potřebuje naši péči, ale tato myšlenka naprosto splňovala požadavky, které jsem si sama sobě kladla. Naprosto mi to dávalo smyl a mělo to přirozenou logiku. Shrnu to:

  • Způsob tohoto zahradničení staví na třech pilířích: 1. Tvořím vyvýšené nebo částečně vyvýšené záhonky. 2. Při zakládání záhonu půdu neryju, jen místo překryju pro plevel nepropustnou vrstvou a tu zavezu kompostem. 3. Záhonek tvoří kompost, který nenarušuju rytím ani kypřením. každý rok musím ale dodávat menší množství nového kompostu.
  • Hlavni myšlenkou totiž je, že malý mikrosvět tvořený mikroorganismy, houbami a podhoubím a drobnými živočichy, kteří se dokáží o ten svůj svět dobře postarat. Sami si půdu dostatečně provzdušňují a dokáží hospodařit s vodou, která jim byla přírodou (nebo v suchých obdobích námi) přidělena. Narušováním půdy rytím a kypřením se toto všechno poruší a půdě trvá, než se zase zacelí a přetrhané spojení propojí. Nejdřív se tedy musí zhojit, postarat sama o sebe a pak teprve může pěstovat vaše plodiny. Navíc narušením vrchní „skořápky“ půdy v domnění, že ji provzdušníme a umožním lepší přísun vzduchu naopak způsobíme vypařování vody ze spodnějších vrstev a tedy vysychání.
  • U tohoto způsobu zahradničení se počítá s tím, že v půdě stále něco bude. I v zimě. Proč zahrádku na zimu celou vytrhat, zrýt, obnažit a nechat přes zimu přemrznout? (Ano, chápu, zničí se tím plno nežádoucích chrobáčků a housenek a podobně… ale taky plno žádoucích chrobáčků a housenek a dalších organismů…). Vyžaduje to tedy trochu plánování a sofistikovanějšího výsevu plodit tak, aby se stihly vystřídat doby vegetace a zrání, aby byly vyvážené výšky rostlin (aby byly rostlinky ve všech patrech, jako je tomu u pater lesa, čili traviny, keře a stromy). A to jak do výšky, tak i do hloubky – aby se střídaly plytké i hluboké kořenové systémy. Taky je dobré si zjistit, které rostlinky spolu kamarádí a které naopak ne. Ony totiž mají některé vlastnost zahlušit jinou, slabší nebo později plodící rostlinu a to pak moc nefunguje. Ono to zní docela složitě, ale je to vše o cviku, zvyku a zkušenostech. Navíc k tomuto tématu existuje také plno publikací i pomůcek, takže to pak není taková hrůza. Zrovna toto mě na tom baví, zjišťovat, jak to funguje a pohrávat si s tím.
  • Na zahrádku pro zeleninu chodím i v zimě a to zatím nemáme skleník (ale chystáme jej, i pařeniště). Existuje zelenina, která snese mrazy, například růžičková kapusta nebo pórek a je zelenina, která v zemi jako semínko přežije zimu a roste hned, jak to na jaře jde, například mrkev.
  • Mulčování. To je záležitost sama pro sebe. Mulčování je taky malý zázrak, chrání půdu před většině náletů a zároveň nedovolí plevelu růst. Taky chrání půdu, která není zrovna osetá, před vnějšími vlivy. Ona pak nemá potřebu se chránit „zaplevelením se“. Pomáhá půdu zahřívat a zadržovat vodu.
Jak nám to jde

Abych to shrnula z mých dosavadních zkušenosti tak,:

  • vyvýšené záhonky jsou skvělé už proto, že se nemusím tolik ohýbat. Dřevěné, které jsme si vyráběli jako první, neměly moc dobré spoje, ale to se spravilo. Pořídili jsme i hliníkové, drží dobře, fungují skvěle.
  • Kompost je mana. Zahrádka byla v době největší síly neuvěřitelně bujará. Vyrostl mi tam hotový prales a to je pak radost na to pohledět. Bohužel letošní fotka té nádhery mi někam utekla, takže ji pořídím až příští rok.
  • Vysévání různých druhů rostlinek mezi sebe a do meziřádků a vymýšlení jejich ideální střídání mě baví. I když mi to ještě úplně nejde, tak pár dobrých výsledků už mám.
  • Baví mě taky to, že si pro zeleninu na zahrádku můžu dojít i teď, v prosinci. To je naprostá bomba.
  • A další věc, co bych zařadila do záložky „baví mě“ je vytváření vlastních semínek. Pokusuju s tím, ale byla bych moc ráda, kdybych si mohla semínka pěstovat sama a byla alespoň částečně v tomto ohledu samostatná.
  • Objevila jsem plno druhů zeleniny, které můžu na zahrádce pěstovat a které nejsou vůbec náročné.
  • Díky kyprému kompostu jsem na vytrhávání plevele nepotřebovala žádný nástroj, vše šlo pěkně prsty. Jedinou výjimkou je pcháč. To je trvalka, která by přežila i konec světa. Prorazil mi spodní protiplevelovou vrstvu a roste mi v zahrádce vesele dále.

Tento způsob zahradničení jsem letos jela poprvé, ale už jej nepustím. Teď během psaní tohoto článku uvědomila, že budu muset udělat hned po novém roce revizi semínek a dokoupit, co bude třeba, ať jsem připravená na další sezonu. Ten čas totiž letí jak dívka na koštěti a ani nemrkneme a bude tu konec ledna, což je čas na začátek předpěstování. Už se na to těším. Ale teď nás čeká advent, tak půjdou myšlenky na zahrádku stranou. Tedy dokud ji tam nepůjdu navštívit s košíčkem na zeleninu.

Natočila jsem krátké video, můžete se tedy podívat na to, jak naše zahrádka v prosinci vypadá

Publikováno

Kozy jsou někdy kozy – díl I.

Přemýšlela jsem, který bude můj první článek a příležitost se naskytla sama: rozhodli jsme se, že končíme s kozami. Ne tedy s jejich chovem kompletně, ale s mléčnou produkcí. Byl to pro mě impulz sepsat si naše dosavadní poznatky a potvrdit si naše rozhodnutí. Navíc to pro mě bude sloužit jako sumárum pro roky příští, kdy se třeba budeme zase rozhodovat, že je zase začneme dojit a že zase začneme produkovat mléko a mléčné produkty. A třeba to poslouží i někomu jinému při rozhodování, zda do toho jít nebo no. Je toho tedy dost, co mám na srdci a tudíž i na jazyku, tak směle do toho:

1. Kozy jsou někdy kozy

Kozy chováme čtvrtým rokem a troufám si tedy říct, že už jsme poznali charakter tohoto zvířete a tak říkám, že kozy jsou kozy s velkým K! A taky i s ostatními velkými písmeny, tedy: KOZY!!! Člověk by je někdy nejraději trknul, kdyby měl čím. Každé ráno a večer je přeháníme na pastvu a domů. Když si usmyslí, že se někde pozastaví, nehneme s nimi a když je začneme nahánět, odbíhají dál od vrat a ne blíž. Na návnadu přiběhnou jak kdy, podle toho, co máme v ruce. Jo, můžou být na něco zvyklé, že jdou za kyblíkem se zrním například, ale dominy a ty nejvíc mlsné stejně mladší nepustí, takže si dělají, co chtějí. Máme jednu takovou prčenu, jmenuje se Kačena. Tu, pokud si nechytnu a nevedu u sebe, odběhne si někam bokem a přiběhne až uzná za vhodné. Hani odhání kůzlata tak, že je popadne zuby za hřbet a odhodí bokem a Lesana jakmile zmerčí, že mám něco dobrého, udělá vše proto, aby se k tomu dostala. Víte, jak to bolí, když vám koza pošlape nohu? Hnědá je hodná, ale zakrslá, takže pro nás nevyužitelná

Přehánění koz naštěstí brzy ustane, protože jim vytváříme venkovní obydlí a budou tam. Stále na pastvě, na čerstvém vzduchu. Jen ať si provětrají palice.

Na druhou stranu jsou kozy velice citlivá zvířata. To jsme poznali hodně brzy. Protože ani jeden nejsme nijak moc trpěliví lidé, zlobíme se často i na zvířata. A na kozenky obzvlášť. Poznají změnu v hlase, pamatují si, že klackem to bolí, vědí, že ohradník kope. Proto, když zakřičím, straní se, když mám hůl, utíkají, když je zaplý ohradník, tak ho přeskakují. (Samozřejmě ne vždy a stále, ale zato v tu nejméně vhodnou chvíli, například když někam spěchám a řeknu si: Jen ty kozy přeženu a jdu. Chyba! Raději jim dát hromadu sena do chléva a rovnou jet!).

Abych je ale jen nehanila, dokážou být i tulivé (zvlášť pokud máte suchý chleba v ruce), společenské a veselé. Je srandovní pozorovat dospělou kozu, když ji to popadne, vyskakovat jako malé kůzle. Dost srandovní. Jsou taky ochranitelské – hlavní koza například odhání psa, se kterým už nějaký pátek bydlí v jednom dvoře (a to on, tedy ona je velice hodná a klidná, canisterapeutická pro lidi i zvířata). Když je ale zaháním za tmy jsou to neuvěřitelní strašpytlové, jdou těsně přimknuté ke mně a těsně za mnou. Je to milé, když vám projeví takovou důvěru, ale má to taky jemný do oka bijící podtext: Teď jsi hlavní koza ty, pokud za rohem číhá nebezpečí, skočí to prvně po tobě.

Kozy mečí. To je překvapení, co? Některé jsou ukázněné, ale jiné! Už zmiňovaná Kačena: mečí, když má žízeň nebo hlad (a prostě už déle čekat nebude!), když se vzdálí od stáda, když se chvilku zpozdím s dojením, když ji nechám na stolici samotnou (stolice určená k dojení koz), když projdu kolem chléva, když se rozední, když ji ostatní nenechají zrní, mečí, když se prská (rozuměj „hárá“) (ony mečí všechny, ale Kačenu by člověk nejraději umlčel větší patkou chleba a svázal). Samozřejmě, jsou to situace, kdy je logické, že se zvíře ozve, ale když víte, že ostatní kozy prostě nemečí při každé příležitosti, je to opravdu nervy drásající zvuk. Ona totiž i ví, jak má zamečet, aby nás to štvalo maximálně a tudíž nás přimělo k nějaké akci. Například zavřít okno!

Víte, že se dá koza uřknout? Já jsem ani nevěděla, že něco takového je. Jak jsem už psala, kozy jsou velice citlivé. Je proto taky možné jim ublížit i psychicky. Někdy právě stačí zakřičet, jindy to jsou drobné změny jako změna sena, stěhování z chléva do chléva, změna pořadí při dojení,… nám se to stalo jednou, Vojta má pocit, že ji uřknul on, ale já myslím, že se jí nelíbilo, že jsme se přestěhovali. Změna prostředí. A byl s ní konec.