Přemýšlela jsem, který bude můj první článek a příležitost se naskytla sama: rozhodli jsme se, že končíme s kozami. Ne tedy s jejich chovem kompletně, ale s mléčnou produkcí. Byl to pro mě impulz sepsat si naše dosavadní poznatky a potvrdit si naše rozhodnutí. Navíc to pro mě bude sloužit jako sumárum pro roky příští, kdy se třeba budeme zase rozhodovat, že je zase začneme dojit a že zase začneme produkovat mléko a mléčné produkty. A třeba to poslouží i někomu jinému při rozhodování, zda do toho jít nebo no. Je toho tedy dost, co mám na srdci a tudíž i na jazyku, tak směle do toho:

1. Kozy jsou někdy kozy

Kozy chováme čtvrtým rokem a troufám si tedy říct, že už jsme poznali charakter tohoto zvířete a tak říkám, že kozy jsou kozy s velkým K! A taky i s ostatními velkými písmeny, tedy: KOZY!!! Člověk by je někdy nejraději trknul, kdyby měl čím. Každé ráno a večer je přeháníme na pastvu a domů. Když si usmyslí, že se někde pozastaví, nehneme s nimi a když je začneme nahánět, odbíhají dál od vrat a ne blíž. Na návnadu přiběhnou jak kdy, podle toho, co máme v ruce. Jo, můžou být na něco zvyklé, že jdou za kyblíkem se zrním například, ale dominy a ty nejvíc mlsné stejně mladší nepustí, takže si dělají, co chtějí. Máme jednu takovou prčenu, jmenuje se Kačena. Tu, pokud si nechytnu a nevedu u sebe, odběhne si někam bokem a přiběhne až uzná za vhodné. Hani odhání kůzlata tak, že je popadne zuby za hřbet a odhodí bokem a Lesana jakmile zmerčí, že mám něco dobrého, udělá vše proto, aby se k tomu dostala. Víte, jak to bolí, když vám koza pošlape nohu? Hnědá je hodná, ale zakrslá, takže pro nás nevyužitelná

Přehánění koz naštěstí brzy ustane, protože jim vytváříme venkovní obydlí a budou tam. Stále na pastvě, na čerstvém vzduchu. Jen ať si provětrají palice.

Na druhou stranu jsou kozy velice citlivá zvířata. To jsme poznali hodně brzy. Protože ani jeden nejsme nijak moc trpěliví lidé, zlobíme se často i na zvířata. A na kozenky obzvlášť. Poznají změnu v hlase, pamatují si, že klackem to bolí, vědí, že ohradník kope. Proto, když zakřičím, straní se, když mám hůl, utíkají, když je zaplý ohradník, tak ho přeskakují. (Samozřejmě ne vždy a stále, ale zato v tu nejméně vhodnou chvíli, například když někam spěchám a řeknu si: Jen ty kozy přeženu a jdu. Chyba! Raději jim dát hromadu sena do chléva a rovnou jet!).

Abych je ale jen nehanila, dokážou být i tulivé (zvlášť pokud máte suchý chleba v ruce), společenské a veselé. Je srandovní pozorovat dospělou kozu, když ji to popadne, vyskakovat jako malé kůzle. Dost srandovní. Jsou taky ochranitelské – hlavní koza například odhání psa, se kterým už nějaký pátek bydlí v jednom dvoře (a to on, tedy ona je velice hodná a klidná, canisterapeutická pro lidi i zvířata). Když je ale zaháním za tmy jsou to neuvěřitelní strašpytlové, jdou těsně přimknuté ke mně a těsně za mnou. Je to milé, když vám projeví takovou důvěru, ale má to taky jemný do oka bijící podtext: Teď jsi hlavní koza ty, pokud za rohem číhá nebezpečí, skočí to prvně po tobě.

Kozy mečí. To je překvapení, co? Některé jsou ukázněné, ale jiné! Už zmiňovaná Kačena: mečí, když má žízeň nebo hlad (a prostě už déle čekat nebude!), když se vzdálí od stáda, když se chvilku zpozdím s dojením, když ji nechám na stolici samotnou (stolice určená k dojení koz), když projdu kolem chléva, když se rozední, když ji ostatní nenechají zrní, mečí, když se prská (rozuměj „hárá“) (ony mečí všechny, ale Kačenu by člověk nejraději umlčel větší patkou chleba a svázal). Samozřejmě, jsou to situace, kdy je logické, že se zvíře ozve, ale když víte, že ostatní kozy prostě nemečí při každé příležitosti, je to opravdu nervy drásající zvuk. Ona totiž i ví, jak má zamečet, aby nás to štvalo maximálně a tudíž nás přimělo k nějaké akci. Například zavřít okno!

Víte, že se dá koza uřknout? Já jsem ani nevěděla, že něco takového je. Jak jsem už psala, kozy jsou velice citlivé. Je proto taky možné jim ublížit i psychicky. Někdy právě stačí zakřičet, jindy to jsou drobné změny jako změna sena, stěhování z chléva do chléva, změna pořadí při dojení,… nám se to stalo jednou, Vojta má pocit, že ji uřknul on, ale já myslím, že se jí nelíbilo, že jsme se přestěhovali. Změna prostředí. A byl s ní konec.