Mikšíkův statek se řadí mezi největší v obci Trstěnice u Litomyšle a jeho umístění na pozemku je datováno už od roku 1839. Je to zděná usedlost lichoběžného půdorysu, všechny jeho čtyři strany tvoří obytné nebo hospodářské prostory. Jsou zde dvě obytné jednotky – velká, kde přebýval mladý hospodář s rodinou na severní straně a výměnek v jižní části, kde se na stará kolena stěhovali rodiče. Východní i západní strany tvoří chlévy a stáje. Statek má dvě brány a je tedy průjezdný napříč. Západní část je dvoupatrová s pavlačí ze které je možno vstoupit do sýpky.
Ke statku patřil a nyní znovu patří sad, který obnovujeme. Východně od statku stojí kamenná stodola a dále za ní je louka. Ke statku původně patřily ještě polnosti a les, které dodnes patří původním majitelům (byly jim navráceny v restituci).
Jak již bylo řečeno, velký sad jsme obnovili. Jediné původní stromy zůstaly v malém sadu v předzahrádce, jsou to letité švestky, které nám dodnes dávají sladké plody. Do velkého sadu jsme vysázeli staré odrůdy jabloní, hrušní a slív. V úplně nejsevernější části sadu máme zahrádku. Také jsme zde usadili dominantu pozemku, polygonální stodolu, která zde byla transferovaná z vedlejší obce Čistá a dřevěnou sušárnu na ovoce z Budislavi. Obě stavby spolu se stavením tvoří takové malé živé muzeum v přírodě. Avšak u nás nemá místo nic, co není k užitku. Veškeré budovy a vybavení jsou plně funkční a slouží ať už k ukázkám řemesel nebo přímo k pracím, které jsou občas i dnes ještě potřeba vykonávat. Zajímavostí je, že zde kdysi podobná stodola stála, přesně v místě, kde je nyní tato transferovaná.
Více odborného textu zde: Usedlost a Polygonální stodola
web Mikšíkova statku (ve výstavbě): www.miksikuvstatek.cz nebo FB: @miksikuvstatek
Tady je Mikšíkovo… nebo koho vlastně?
Ze zdejší Žroutovy kroniky víme, že se na statku střídalo plno hospodářů a to proto, že se zdejším hospodářům rodily více dcery, než synové a tak se do domu nový hospodář povětšinou přiženil. Mezi mnoha jmény můžeme najít i příjemní Kmošek, jehož jméno bylo dokonce vyryto i do trámu v krovu. Ten dal statku podobu, jakou ji vidíme dnes. Pak se tu objevil i Mikšík – dobrý a hodný hospodář, po kterém se statku přezdívá dodnes. To je totiž taková místní specialita – lidem se zde málokdy říká svým pravým jménem, většina má svou přezdívku, a mnohdy navíc ne jednu, ale rovnou třeba dvě. Je to i proto, že je zde plno rodin se stejným příjmením, tak aby se v tom dalo lépe vyznat… jenomže člověku, jako jsem já, která se sem přistěhovala a sotva zná pravá jména, dělají tyto přezdívky mnohdy zmatek v hlavě, protože pak nakonec nevím, o kom je řeč. Takže nám se zde říká Mikšíkovi, podle statku a například sousedovic domu se říká „Trajdákovo“ a chaloupce pod námi „U Skaláků“ ačkoli tam žádní Skalákovi nežili, ale chaloupka je u skály, tak proto.
Posledním jménem, které zde působilo jako hospodářovo, byl Vejda. Hospodáře Vejdu odvedli komunisté, protože to byl také šikovný, úspěšný a velký hospodář a samozřejmě se nechtěl přizpůsobit režimu. A tady začíná pohnutá historie statku. Jeden den jej zavřeli a do druhého dne se musela odstěhovat jeho manželka se zbytkem rodiny. Žena celou tu noc, po které měli dům opustit, běhala po sousedech a ukládala u nich věci, které nechtěla, aby padly do rukou nastávajícím majitelům. S sebou si totiž směla vzít jen to, co mohla naložit na žebřiňák. V tu dobu bydleli v podnájmu v chaloupce „U Skaláků“ Zandlerovi, jejichž tehdá desetiletý syn Josef je našim současným váženým přítelem a vyprávěl nám, jak měli síň i ostatní místnosti plnou věcí, že se tam ani hnout nedalo. Jeho manželka Marta nám zase vyprávěla, jak to ráno sledovali kolem jejich domu projíždějící žebřiňák tažený koněm a na něm paní Vejdová se svými dvěma dcerami. Smutné. Když mi to vyprávěla, měla oči zalité slzami a já si to v tu chvíli dokázala živě představit – klapot kopyt, drnčení žebřiňáku… a nic víc. Vystěhovali je do podhůří Orlických hor.
A tak se z Mikšíkova statku stal prasečák. V bytě ještě nějakou dobu bydleli různé rodiny a různí lidé, kteří zde samozřejmě pracovali u zvířat. Prasata se chovala ve zděné stodole a v chlévech a maštali. Po skončení doby komunistické byly pozemky i stavení navráceny původním majitelům, kteří pomalu už chátrající statek prodali paní Benešové – podnikatelce, která navázala na chov prasat. Rozšířila chlévy až do světnice, kde zřídila porodnu. Za oběť padla i chlebová pec.
Když jsme od paní Benešové statek kupovali, už asi pět let tady nehospodařila. Bylo to roku 2015, zanedlouho se nám měl narodit Ondra a na statek se opět vrací hospodář a známé jméno Kmošek.
Mikšíkův statek … a my, Kmoškovi
Koupili jsme od ní statek a kamennou stodolu. Sad a louku jsme koupili od původních majitelů. Paní Vejdová už samozřejmě nežije, ale žije její dcera. Pozemky ale patří už další dceři, tedy vnučce paní Vejdové a její rodině. Také neměli v úmyslu nic prodat, už z toho důvodu, že se jim zčista jasna ozvou cizí lidé a žádají je o koupi pozemku, se kterým měli ještě plány. Nakonec ale vše dopadlo dobře a vlastně v prospěch obou stran. My jsme získali pozemky, na kterých můžeme žít a hospodařit, jim se dostává určité satisfakce, že se na místo, kde žili jejich předci, vrátil normální život a co víc, že se to tady snažíme vrátit do podoby, jaká tomu náleží. Jak stavební, tak funkční. A nás to velice těší, když se za námi přijedou podívat a vidíme v jejich očích radost z toho, jak to tady rok od roku vypadá lépe a lépe.
A tak tu začínáme hospodařit. Na statek se stěhujeme, když bylo Aničce přibližně půl roku. Bylo to na podzim 2017. Svůj život na statku jsme začali na výměnku – nejprve jsme opravili tu menší část, abychom se mohli vrhnout na tu větší (která je asi třikrát větší… a nebo je výměnek třikrát menší?). Dnes, když vstoupím do výměnku, tak si říkám, jak jsme se tehdy do té mále místnůstky s manželskou postelí, dvěma postýlkami, skříní, stolem, knihovnou a kamny vešli? Vešli. A bylo nám dobře. Ale se třemi dětmi by to bylo už na pováženou :). V tu dobu jsme tu už měli kozy, slepice, psa a koťata. A makali jsme na stavbě. Maruška se narodila už do velkého, stěhovali jsme se v červenci 2018.
K našim pozemkům jsme za čas přikoupili ještě stráň pod domem, která k němu původně patřila také a v ní jsme objevili pozůstatky ovocných stromů. Po pročištění a prokácení začaly některé jabloně znovu plodit. Dostaly nový impulz k životu. Stráně se chystáme zkultivovat a udělat z nich pastevecké sady. Prostředkem tohoto příkrého pozemku vede široká, kamennou zídkou lemovaná příjezdová cesta. Odspoda přímo k bráně. K této cestě se váže také plno příhod a zážitků. Například v zimě se zde chodilo sáňkovat. Nebo se zde po sázce předháněli traktoristé, který cestu vyjede až nahoru. Nebo jak sedávali nad strání na lavičce místní a vyhrávali na harmoniku a zpívali a povídali si.
Plno místních lidí, kteří přijdou na nějakou naši akci, chodili na statek, jakožto ještě prasečák, pracovat. Dnes zvědavě nahlížejí za vrata, jak to tady dnes vypadá a my je rádi do dvora pustíme, aby se podívali a zavzpomínali. Občas se dozvíme nějakou zajímavost. Dokonce i Vojtovi rodiče se tady coby zootechnici na nějakých směnách vystřídali. Všichni to na Mikšíkově statku znali. Občas se na našem prahu objeví někdo, kdo si tady třeba chodíval s kamarády hrát nebo kdo tu má nějaké jiné vzpomínky. Nedávno tu byla rodina, která tady bydlela právě v době minulého režimu. Jako pracovníci u zvířat.
To mě na tom baví. Ten dům má historii, lidé mají vzpomínky. Kolik životů a generací tudy proběhlo. A kolik ještě proběhne. Budujeme tady viditelnou stopu a žijeme plný a krásný život. I když nejsme dokonalí hospodáři. A zatím to tak nějak lepíme dohromady a hledáme ideální cestu. Ale už teď ukazujeme, jak se kdysi žilo, co nám z těch životů zůstalo a jak to můžeme využít dnes i v příštích dobách. Myslím, že se mnoho lidí vrací k původním myšlenkám tradičního života, protože jim, stejně jako nám, dochází, že to takovým tempem dále nepůjde a že ty znalosti budeme potřebovat.
Pořádáme různé řemeslné kurzy pro děti i dospělé a budeme je dále rozvíjet a rozšiřovat. Myslím, že tudy naše cesta vede, i když bych ještě před několika lety vůbec netipla, kde a jak nakonec skončím. Ale baví mě to. Baví nás to všechny. Jen kdyby nás ta současná doba stále nedoháněla a nehnala nás pořád někam utíkat. Ještě jsme se úplně nenaučili se z toho vymanit. Vše časem přijde.