Cítím obrovskou potřebu posdílet mé nadšení z kurzu, kterým procházím a který mi změnil pohled na práci s vlastním tělem, rekonvalescencí, na relaxaci i meditaci, prostě na ten krátký čas, který si jsem schopna v tom každodenním mumraji pro sebe vyhradit. Je toho hodně, co bych k tomu chtěla napsat a proto doufám, že to vše vystihnu a obsáhnu a že to hlavně bude srozumitelné.
Něco málo jsem už naťukla v předchozím článku Cesta k sobě samé, kde jsem popisovala hop-skokem můj poslední rok. Rok od porodu našeho posledního díťátka, Barunky. Byl to rok objevů a sebeuvědomění. A jak jsem právě v onom článku popisovala, začalo to vše hned v šestinedělí, kdy jsem si řekli „Dost, to stačí…“ (teď mi v hlavě zní hlas baičky Vrby z Pocahontas :D). Naplnili jsme se, uzavřeli jsme náš rodinný kruh, je čas udělat krok vpřed. Koncem šestinedělí jsem na mocném Facebooku narazila na upoutávku a pozvánku Veroniky Johánkové na krátký 21-denní kurz Jóga v denním životě mámy. Znělo mi to hezky a logicky a i Vojta mi řekl, ať do toho jdu. A tak jsem šla. A ukázalo se, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem udělala.
Než se ale rozepíšu dále, ráda bych představila Verču Johánkovou. Obávám se, že se mi to asi nepodaří nějak krátce a jednoduše vyjádřit. Verča je božský člověk s duhovou aurou, která je schopna k vám prostoupit i skrz obrazovky (Veru, nevím, jak to dělaš). Působí v pražském studiu Vníměj své tělo, kde mívá v úterý cvičení pro těhotné a následně pro maminky s dětmi, ale myslím, že se teď více zabývá a soustředí na svůj vlastní program, což je soubor kurzů Dvě duše na jógamatce. Začala těhotenským kurzem a v lednu 2021 rozjela i poporodní. Mimo to navštěvuje i osobně ženy, které její péči potřebují. Její práce by se dala přiřadit (poporodní) dule. Což o to, takových kurzů je zajisté mnoho, ale to, čím jsou její kurzy naplněny, to si myslím, že má jen Verča. Není to totiž jen o cvičení a není to jen holá jóga. Já jsem si to nazvala jako fyzio-jóga, Verča tomu říká funkční jóga. Jde o to, že se naše těla během těhotenství neuvěřitelně proměňují a přizpůsobují miminku a po porodu se to vše zase dostává do normálu a my tomu můžeme pomoct, v některých případech i musíme, pokud chceme v budoucnu fungovat jako dřív. V kurzu jsme vedeny především ke vnímavému dýchání, naciťování vnitřních svalů pánevního dna a míst, se kterými máme nějaký problém a tím nás Verča vede ke každodennímu praktikování mindfulness (zpřítomnění se), což vede ke zklidňování mysli až třeba k meditaci. Já vím, jsou to často omílané pojmy a zní to možná i tak trochu esotericky, ve Verčiném podání to je pro bolavou mámu jako pohlazení a obejmutí. První pomoc (a to jsem ani netušila, že ji potřebuju). Navíc jsou kurzy plné rad, tipů a odkazů.
(pokud se o Veronice Johánkové chcete dozvědět více, mrkněte zde https://veronikajohankova.cz/jsem/)
Co jsem si z kurzu ale odnesla především a co mě doprovází teď každý den jsou dvě věci: výmluvy tipu „s dětmi to nejde“ NEEXISTUJE a „nemám čas cvičit“ je pouze neznalost možností. Verča nám totiž ukázala, jak to udělat i ve chvílích, kdy kolem nás lítají děti – kurz po porodu totiž počítá s tím, že tam to dítě s námi je, že jej nemůžeme jen tak odkládat pokaždé, když si chceme zacvičit. Videa jsou takové „balíčky“ cviků, ze kterých si vybereme jen pár a ty si pak „dáme“ když na to přijde chvilka. Ono totiž, máma po porodu nemůže hned dělat sklapovačky… Já jsem vlastně až teď, PO ČTVRTÉM PORODU zjistila, co to je diastáza. A že ji mám a že jsem ji vlastně měla určitě po třetím porodu, ale u těch prvních dvou už nevím (ale jak mě Verča pak poučila, nejlepší nápravou poporodní diastázy je zase otěhotnět a pak s ní co nejdříve pracovat). Takže první „cviky“ jsou vlastně dech vedený určitými částmi těla a ono naciťování, jak o něm stále mluvím. A toto cvičení není zvenku nijak vidět. Ale práce je to obrovská. Jen tak ležím, dýchám… a střed těla maká maká maká… a někde opodál leží miminko a je happy, protože máma tam leží s ním. Jak se cvičí s miminkem sepíšu později ;). Samozřejmě se postupně přidávají i ty viditelné cviky a i ta jóga pak přijde. Je to ale lehká a šetrná jóga, ale zamakáte si, když chcete. A takovéhoto cvičení stačí z počátku pět minut, ani ne.
A tím se dostávám k druhému typu výmluvy, že není čas cvičit. Vždy se najde čas, si k tomu miminku na chvilku lehnout na zem, tak co si u toho rovnou trochu nezacvičit, co? Hmmm? Verčo, to je geniální, to bych sama nevymyslela. Jenomže, ona to dovedla ještě dále: Zacvič si u mytí nádobí nebo vytahování talířů z myčky, u vytahování prádla z pračky, u zametání nebo vytírání, u zdvihání krabice, při chůzi jen tak nebo s kočárkem. Nebo cvič jen tak, když stojíš. Ha! Jde totiž především o to, jak to uděláme a už to je pak obrovská práce pro pánevní dno. Stačí se správně postavit, srovnat se, zacentrovat. Když jdu do dřepu s těžištěm na správném místě, posiluju. Když si chci zaposilovat fest, vytahuju talíře z myčky po jednom :). Je fajn k tomu mít aspoň pro začátek kartičky typu: Nadechni se, Srovnej se, Postav se, … Veru, děkuji, toto mě opravdu srovnalo.
To, jak doma cvičím, se postupně proměňuje. Rychle jsem zjisitla, že to opravdu takový problém není, spíš jsem měla obavy z toho, že mi to dlouho nevydrží, jak to v mém případě často bývá – pro něco se nadchnu, pak to ale opadne a nadšení s motivací je pryč. Jo, chvilku to tak opravdu bylo, byly Vánoce a tak… Pak ale Verča rozjela velký plnohodnotný kurz Dvě duše na jógamatce po porodu, a to jsem teda neváhala, koupila jsem si ho a od té doby vlastně ujíždím na vlnách funkční jógy. Ze začátku to bylo tak 15 minut denně. Potom se to prodlužovalo na 30 – 45 minut (když byl čas). V létě tolik času zase nebylo, ale bylo více pohybu venku. A cvičila jsem i na sluníčku – ty neviditelné cviky a zároveň se u toho opalovala. Teď to mám zase jinak, teď cvičím kratší čas, ale třeba dvakrát denně. A samozřejmě cvičím hlavně v kuchyni :D.
Vrcholem tohoto vnímavého roku byl víkend na Bořetínském statku, kde jsme se s dalšími devíti maminkami s Veronikou sešly, cvičily, meditovaly a sdílely. Většina Veru už znaly, chodí k ní na úterní cvičení. Já se s Verčou setkala poprvé osobně, ačkoli jsme se už spřátelily dříve. Byla jsem plná očekávání a nadšení, až mě to děsilo, že se musí něco pokazit. Třeba jako že děti onemocní nebo něco podobného (jeli jsme tam totiž povětšinou celé rodiny). Ale, k mému velkému a milému překvapení, víkend klapnul, a realita dokonce má očekávání předčila. My, maminky, jsme byly hýčkány, cvičily jsme, protahovaly se, vnímaly, meditovaly, …. Přeji si takových chvil více.
Nikdy jsem se tolik sama sebou nezabývala. Nikdy jsem cíleně nevnímala stav svého středu těla, takže nevím, v jakém stavu jsem byla před prvním těhotenstvím a ani mezi jednotlivými porody. Ale myslím si, že jsem na tom nebyla tak dobře, jako teď. Viditelné břišáky, čili buchty, nemám, to ne, ale když aktivuju střed těla, cítím, jak jsem pevná a silná. Jak mi celá spodní vrstva svalů ztuhne. A nikdy bych taky neřekla, že dokážu ovládat vnitřní vrstvy svalů pánevního dna – protože o existenci dotyčných svalů jsem neměla ani ponětí 😀 Díky józe mám lepší i celkovou kondici, a je to i viditelné. Díky dechu se dokážu soustředit na přítomný okamžik a protože jsem dost roztěkaná osobnost, myslím, že mi to pomáhá soustředit se.
Říká se, že vytvořit si zvyk trvá dva týdny. Já říkám tři týdny. Jelikož toto mé cvičení už překročilo hranici tří týdnů někdy v únoru, řekla bych, že už mám vypěstovanou závislost 😀 ale je to pěkná závislost. Taková, co pracuje na mém zdraví. Jedna z mých myšlenek, se kterými jsem se do cvičení dala byly: Když dám do kupy teď, tak mě záda nebudou bolet ve čtyřiceti, ale třeba až v padesáti. 🙂 🙂 🙂 No, tak uvidíme. Dnes končím, jdu si dát Pozdrav měsíci a jdu spát 😀
Mrkněte taky na článek o tom, Jak se cvičí se dětmi
Dobrý den,na diastáza jsem přišla po druhém dítěti když mu byli 2.5roku. když jsem konečně začala cvičit tak jsem otěhotněla znovu překvapením. Jen že mám císaře 2x a opět bude 3. Ráda budu cvičit na diastáza ale po císaři se může až po určité době. Říkám to správně. Děkuji za informaci. Pokud stim máte zkušenosti. Porod budu mít v prosinci. Ráda pak na sobě budu pracovat a ráda klidně do vašeho kurzu půjdu. Děti mám malé 6.5 let 3.5let. Děkuji dekuji
Dobrý den, určitě se s tím dá pracovat, ale nejdřív se musí zhojit jizvička, je dobré ji správně opečovat – zvlášť, když je to už takto potřetí. Více by vám k tomu řekla a poradila přímo Veronika Johánková. Dooporučuji se do poporodního kurzu přihlásit, jizvám tam věnuje velkou péči. Mrkněte zde: https://veronikajohankova.cz/online-kurz-dve-duse-na-jogamatce-po-porodu/