V tuto chvíli má již většina hospodyněk perníky napečené a jistě i nazdobené. Pár z vás třeba perníky nepečete vůbec, některé možná máte takový recept, kdy je není nutné napéct dopředu, aby se uležely a změkly a některé je máte naopak hotové už z konce listopadu. Zkrátka a dobře, ať už je pečete či nikoli, jsou perníčky pokládány za tradiční vánoční cukroví, které nesmí ve většině domácností mezi cukrovím chybět.
Ta tradice započala již ve 14. století, kdy se začal perník objevovat ve stáncích a kdy se začala perníkařina pokládat za vážené řemeslo. Na počátku bylo samozřejmě perníkářské zboží pokládáno za „fajnové“ a nemohl si jej dovolit kdekdo – i když existovaly i levnější varianty, například když se místo medu přidal sirob vařený z cukrové řepy. Naopak za to nejlepší zboží se považovaly „konfety“, které se vyráběly na objednávku pro bohaté měšťany z čistého medu a nejjemnější pšeničné mouky. Perníkářské zboží se všeobecně rozdělovalo na perník a marcipán. Za perník se spíše považovala surovina ke strouhání coby koření a dochucovadlo a v lidovém léčitelství jako prostředek pro lepší trávení. Marcipánem se tedy rozumělo sváteční pečivo. Kdybyste chtěli hlouběji studovali názvosloví, narazili byste i na pojmy jako jsou například „červené a bílé dílo“, „žitné marcipánky“, „topinky“, „šifle“, „piprle a piprlátka“ nebo „jazejčky“. Možná jste slyšeli o „drůbeřce“, což je perníkářské zboží sloužící jako dětská hračka.
Vše se od sebe lišilo poměrem surovin v těstě: mouka – med – koření. Asi vás nepřekvapí, že se do perníku častěji používala žitná mouka, do lepšího zboží pak pšeničná. Těsto se zadělávalo svařeným medem nebo, jak už bylo řečeno výše, řepným sirobem a celé dílo se dochutilo kořením (jen těsto na drůbeřku se vyrábělo pouze z žitné výražky zadělané vroucí vodou). Do kořenící směsi dávali nám známé přísady, jako jsou skořice, hřebíček, anýz, fenykl, zázvor, badyán, koriandr, nové koření, ale třeba i kardamom nebo bezový květ, ale nikdy, NIKDY nesměl chybět pepř – odtud vlastně dostal perník své jméno. Pochází z německého slova Pfeffer (pepř), počeštěno na peprník, později perník. Těsto se nechávalo uležet. Ale ne jen přes noc, leželo několik týdnů až měsíců (třeba i půl roku a to se pak muselo odsekávat, jak bylo ztuhlé).
My necháváme perník odležet týden, do koření dáváme vše vyjmenované. Perníky jsou skvělé, výrazné. A tady máte na ně recept:
Tradiční medové perníky
zdroj informací pro tento článek: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, Vladimíra Jakouběová