Jak jsem hořela, ale neshořela

Nebojte, je to myšleno obrazně, i když z hlediska psychologie to je velice užívaný a známý pojem, to „vyhoření“. Jako studentka pedagogiky jsem si myslela, že učitelské vyhoření se objevuje až u starších učitelů. Jako mladá maminka jsem si myslela, že rodičovské vyhoření potkává jen nestabilní rodiče… oh, jaké omyly. Teď už vím, že vyhoření jako takové přichází kdykoli, nečekaně, nenápadně a překvapivě, pomalu a skrytě. A nejvíce, když si myslíme, že jsme proti němu zabezpečeni.

Podělím se s vámi o svou epizodu prohlídky vlastního dna. A to hlavně proto, že právě sdílení mi v tom nejvíce pomohlo – věřím, že bude pomáhat i dále.

Baví mě psychologie – už od vysoké školy, kdy jsem měla v rámci studia na pedagogické fakultě v Olomouci možnost k základům psychologie přičichnout. Baví mě rozebírat, co se komu hodní v hlavě, jakou to má příčinu a odhadovat, jaký to může mít důsledek. Baví mě pozorovat, analyzovat a dále a více se dozvídat. Proto, když jsem koncem srpna začala u sebe sledovat jakousi vnitřní nepohodu, začala jsem se tím více zabývat. Zatím jen zlehka, protože to byly pocity, jaké mívám, když jsem nevyspaná, přepracovaná, přehlcená, cyklím a podobně. Byly to tyto příznaky:

• roztěkanost
• nesoustředěnost
• únava
• lehká vznětlivost

Ano, toto zažíváme opravdu každá a každý, když se toho nashromáždí více. Já jsem u sebe sledovala už delší dobu, že to ale neodchází, že to jsou dlouhodoběji přetrvávající stavy. A vše se zhoršilo, když začalo září a našemu prvorozenému začala školní docházka. Přibyly ranní stresy s vypravováním a chozením na čas. Přibyly starosti, aby měl vše v pořádku. Po dlouhém letním volnu zase pravidelné ranní vstávání a vnější tlak na časovou přesnost. K předchozím příznakům přibylo:

• špatné časové odhady
• neschopnost organizace – času, činností, dětí, prostoru kolem sebe a prostoru ve mě
• časté výbuchy vzteku
• neschopnost se ze vzteku jednoduše dostat, tedy přetrvávání negativní nálady

Tak jestli jsem byla předtím ve střehu, tak teď už mi blikala kontrolka. Začala jsem pídit, co se mi to děje. Vyhoření jsem zatím nebrala v potaz, protože jsem si byla sama sebou jistá, že vím, jak si ulevit, jak si naplnit svoje potřeby, kde mám zadní vrátka, abych se mohla zase nahodit do svých normálních kolejí.

Už si nepamatuju jak ke mně přišla myšlenka na možné ADHD, ale přišla (později jsem spíše prozkoumávala poruchu ADD). Pročítala si články, brožury, připojila se do skupiny, kde se lidé svěřují a řeší problémy s touto poruchou. Trochu jsem se uklidnila, protože přišel první malý náznak toho, že bych za svůj momentální stav nemusela být úplně zodpovědná.  Snažila jsem se tedy“vyzenovat“ jógou, odpočívala jsem, když jsem byla unavená. Mám přeci za sebou kurz poporodní jógy, kde jsem se to všechno naučila! Ale očekávaná úleva nepřišla. Naopak, přišlo něco úplně jiného – Covid.

Poslední dva týdny v září jsme byli já i Vojta naprosto odrovnaní. Naštěstí jsme se v tom tak nějak prostřídali, takže jsme se navzájem byli o sebe a děti schopni postarat. Skolilo nás to v podobě dlouhé a silné chřipky. Covid si pro nás ale ještě přichystal třešničku v podobě post-covidového syndromu. Ten se, jak jsem tak vypozorovala, usadí na nejslabším místě dotyčného – je-li někdo náchylný na dutiny, je tam. Trpí-li někdo na průdušky, má problém tam. Není-li někdo úplně v pořádku po psychické stránce, čeká ho očistec. U mě to spustilo úplně ukázkový syndrom vyhoření, stěny, kterými jsem své stavy ještě držela tak nějak na uzdě, se provalily a ze mě se stalo tělo bez duše.

V tu dobu jsem samozřejmě ještě stále počítala s tím, že mám dospělácké ADHD, které se mi z nějaké důvodu zhoršilo – připisovala jsem to právě oné nutnosti se přizpůsobit systému a chodit ráno do školy včas, což se nám stále nedařilo a Ondra už dostal i upozornění na pozdní příchody do žákovské knížky. Projela jsem si brožurku k dospěláckému ADHD Poruchy pozornosti a hyperaktivita – příručka pro dospělé (ke stažení v tomto článku: ZDE) na jejímž konci je dotazník k diagnóze poruchy pozornosti u dospělých. Jak jsem později zjistila, body, které mi seděly do diagnózy ADHD se zároveň shodují s diagnózou vyhoření:

• Pocit nedostatečného výkonu, že nedokážu nic dokončit, nevím si se sebou rady,
• Potíže se strukturou a řádem – nechodím včas, ztrácím věci, neodevzdávám práci včas
• Zdlouhavé řešení úkolů, neschopnost práci vůbec začít,
• Současné řešení několika úkolů, neschopnost práci dokončit
• Tvořivost, rozvinutá intuice
• Potíže s dodržováním pravidel
• Netrpělivost, nízký práh frustrace
• Impulzivita v rozhodování – často špatná rozhodnutí
• Pocit vnitřní nejistoty
• Proměny a zvraty nálad, nestabilní nálada
• Neklid
• Tendence k závislostem – já v tu dobu byla závislá na FB, na shlížení videích, stále jsem kontrolovala zprávy, stále telefon v ruce
• Rodinná anamnéza – byla jsem přesvědčena, že moje maminka mohla mít taky lehké ADHD, nyní vím, že to byl pouze projev její osobnosti, který jsem z části zdědila a stejné projevy teď vykazuje i naše dcerka
• Stavy, které nelze vysvětlit jiným duševním stavem či poruchou – tehdy jsem netušila, dnes vím, že tady by se dalo zařadit vyhoření, což ruší celý dotazník

Doplním dalšími příznaky, které jsem si sepsala, abych měla více jasno:

• neschopnost určit si priority, impulzivní rozhodování, špatná rozhodnutí
• některé dny jsem nebyla schopna „vyvinout“ žádnou rozumnou činnost, seděla jsem a nic. Nebyla jsem schopna vstát a pracovat – i když jsem věděla, co je potřeba
• když jsem se konečně zvedla k práci, nevěděla jsem, kde začít, měla jsem v hlavě bílou tmu a nefungoval mi mozek
• často jsem hledala telefon, klíče, brýle, knížku, cokoli…
• frustrovaná sama ze sebe, že jsem nedokázala normálně fungovat a že se mi kvůli tomu hromadila práce (prádlo, nádobí), čili nepořádek
• úzkosti
• deprese
• přetrvávající špatná nebo nijaká nálada, málo jsem se smála
• stavy hyperfocusu – naprosté zabrání se do nějaké činnosti (v tuto dobu to byly nějaké naprosté neužitečné věci, díky nimž jsem opět neudělala žádnou ze svých pravidelných prací, tedy v tuto dobu neužitečná vlastnost. Jinak hyperfocus mívám dost často, když pracuji na něčem, co mě baví)

Uff, to je, co? Toto období trvalo asi měsíc, čili celý říjen. Jelikož jsem ještě stále počítala s tím, že se jedná o ADHD, začala jsem si dělat vlastní anamnézu, abych si ujasnila, co z toho všeho se projevovalo už když jsem byla malá. Oslovila jsem kamarádku z útlého dětství, která má za sebou studiu speciální pedagogiky a dále pak kamarádky ze střední školy. Se všemi jsem strávila hodně času a znají mě tedy dobře.

Kamarádka z dětství mi poskytla velice dobrý rozbor otázek k mému (i našemu společnému) dětství i toho, co by se ve mě mohlo dít, s pojmem vyhoření pracovala velice opatrně. Mluvila hezky a odborně, příjemně se mi poslouchala – už jen z tohoto pohledu mi komunikace s ní velice pomohla.  Dala mi plno vlastních vhledů a přivedla mě na plno zajímavých myšlenek. Kladla mi různé otázky, na které ani nepotřebovala odpovědi, ale potřebovala jsem je slyšet. Odpovědi se pak nořily samy. Hovory s ní byly velice hojivé (byla to vlastně výměna audionahrávek, což poskytuje dost prostoru o obsahu popřemýšlet a v klidu si promyslet odpověď). Tato kamarádka má lehké zkušenosti s Gestalttherapie, kterou mi doporučovala… myslím, že sama by mohla být psycholožkou.

Jedna z myšlenek: Nejsou náhodou některé body ze seznamu pouze projevem mé osobnosti?

(Odpověď: Ano. – Kreativní inteligence, schopnost hyperfocusu, potřeba seberealizace, která když nepřicházi, nastává nepohoda, problémy s organizací času, plno plánů a rozdělaných projektů…)

Pozn.: Díky hovorům s touto kamarádkou jsem žádnou terapii nenastoupila, ale už jsem vyhledávala možnosti. Kdybych si nestihla pomoct sama, nestyděla bych se vyhledat odbornou. A to doporučuji i vám – pokud byste necítili, že se vám ulevuje, nestyďte se vyhledat odborníka!

Kamarádky ze střední školy mi pomohly neméně – máme spolu hromadnou komunikaci, takže jsme mohly interagovat všechny na všechno. U holek mě ze začátku překvapilo, že mou otázku na dětství přeskočily, případně odpověděly krátce, že si nic z toho nevybavují a hned začaly rozebírat téma rodičovského vyhoření. Nakonec se jim ani nedivím, jim to totiž došlo hned, zatímco já řešila neexistující poruchu. Jejich surové (ve smyslu čisté) zaměření se na tento rodičovský fenomén mi poskytl sprchu a následnou očistu.

Nevědomky jsem si sama poskytla první část pomoci a tou je SDÍLENÍ

Abych byla přesnější, má záchrana od totálního propadu začala už ve chvíli UVĚDOMĚNÍ SI PROBLÉMU. Následovalo POJMENOVÁNÍ oněch stavů a poté VYSLOVENÍ tedy SDÍLENÍ.

Pokud se blížíte k vlastnímu dnu, nezapomeňte si s sebou vzít fotoaparát: při porovnávání svých a kamarádových fotografiích pak zjistíte, že vlastníte podobné snímky.

Až při hovorech s kamarádkami jsem zjistila, jak je to docela „běžný“ stav současných rodičů, především maminek (nechtěla jsem psát jenom „maminek“, protože si tím prochází i tatínci, avšak poměr maminky:tatínci je nespravedlivě neporovnatelný). Holky se mě ptaly: „Proč se tak divíš, že to známe taky?“ Já jsem se ale nedivila, že si tímto prošly také, věděla jsem, že vyhoření existuje, já jsem jenom nečekala, že rodičů s vyhořením nebo minimálně na pokraji JE TOLIK! Nečekala jsem, že ze šesti oslovených kamarádek (později jsem to probírala ještě s dalšími) si jich šest prošlo nějakou formou či stadiem vyhoření. To je sakra věc k zamyšlení, no ne?

Tady si dovolím jednu radu: Je potřeba oslovit více kamarádů/známých, když se někomu chcete svěřit. První kamarádka, kterou jsem doteď vlastně ani nezmiňovala, mi na mé podezření na ADHD totiž odpověděla (cituji): „Ale prdlajz máš. Jen obyčejně prokrastinuješ se spánkem, jako já!“ 😀 To by jednoho odradilo. 😀 Ale měla pravdu, dělám to taky. Třeba teď. Protože mám hyperfocus, psaní mě moc baví, i když cítím, že jsem unavená, ale stejně píšu dál. 🙂

Přibližně týden jsem hovořila s kamarádkou z dětství a vedla konverzaci s kamarádkami ze střední školy. A pak, jednoho rána, probudím se a NIC. V hlavě prázdno, ticho, lehko až veselo, byť lehce zmateno. Prostě to bylo pryč. Ten týden jsem se do hloubky zabývala sama sebou, co se mi děje, čím by to mohlo být, co s tím můžu dělat… Byla jsem hodně hluboko, ponořená sama do sebe. A najednou jsem byla zase volná. Vrátilo se mi racionální uvažování, dokázala jsem zase ovládat své emoce, zorganizovat sebe i okolí. Doklidit nepořádek. A že tu byl binčus! Asi jako v mé hlavě. Cítila jsem volnost a zároveň jsem se cítila velice slabá. Netušila jsem, jak může takový vnitřní boj vyčerpat.

Shrnu ještě základní poznatky: 

• Nepřehlížet varovné signály! 

• Všímat si zvláštností a odlišností – doporučuji sepsat si vše, co je jinak 

• Být k sobě upřímný/á, nenalhávat si, že je vše v pořádku, přiznat si, že mám nějaký problém

• Svěřit se více než jednomu člověku, popovídat si

• Využít možností svěřit se v adekvátní online skupině lidí

• Popřemýšlet o tom, co mi momentálně neslouží, nepomáhá, co by mi naopak pomoct mohlo – a něco z toho po malých krůčcích začít realizovat

• Poohlédnout se po nějaké literatuře

• NEBÝT V TOM SÁM/SAMA!!!

A co bylo dál? Začala jsem si zase o hodně víc dávat pozor sama na sebe a své potřeby. Odpočívám, když můžu a když musím, starám se o svou psychickou hygienu jak nejlépe umím. Koupila jsem si literaturu – doplnila jsem si chybějící knihy Teorie tipů a k tomu ještě „brožuru“ (v porovnání s Teorií to brožurka je 🙂 ) Maminko, nekřič. Začala jsem tedy zase číst. Dělat si více času pro sebe. Do Vánoc jsem se tedy dávala „do kupy“. S přelomem roku ve mě vykrystalizovalo hlubší rozhodnutí o přetransformování mých vzorců chování, ale o tom zase až příště. 🙂