Advent, Vánoce a čas po nich je tradicemi krásně a plně provoněn. Asi nejvíce ze všech možných tradic ve zbylém roce. Možná taky proto, že se na Vánoce peče tolik cukroví a ono opravdu a skutečně celým domem voní. V následujících řádcích se nebudu zabývat významem adventu, ale svátky, které během něho míjíme. Které významné osobnosti si během něho můžeme připomenout a jaké zvyklosti se k jejich oslavám spojují?
Začneme ještě v listopadu, a to svatým Ondřejem.
30. 11. – sv. Ondřej
Víme, že advent je pohyblivý a nezačíná přímo na první prosincový den, ale mnohdy už v listopadu, a tento svátek tedy patří k jeho prvním. Bývá už takovou předzvěstí Vánoc. Protože je sv. Ondřej považován za patrona nevěst, chtěly si už nedočkavé mladé slečny trochu „zavěštit“ a poodhalit, odkud přijde jejich milý: věřily, že přijde odtud, odkud pes zaštěká.
Třesu, třesu bez,
ozvi se mi pes,
kde můj milý dnes.
4. 12. – sv. Barbora
Dalším, a tedy prvním prosincovým, je svátek svaté Barbory. Barbora byla dcerou krutého otce, vychovávána v pohanské víře. Otec ji zavřel do věže, a když i přesto přestoupila na křesťanskou víru, sám jí setnul hlavu.
Svátek se slavil již den před svatou Barborou, tedy 3. 12. To chodily zpravidla tři dívky, bíle oděny, s bílým závojem, rozpuštěnými vlasy a se zeleným věnečkem na hlavě (to vše značilo čistotu a nevinnost). Říkalo se jim „Barborky“ a nosily košíček s dobrotami.
My tři Barborky jsme,
z daleké země jdeme
a dárky vám neseme.
V den svátku se řežou větvičky ovocných stromů, nejčastěji třešní nebo višní, ale i větvičky zlatého deště. Větvičkám se říká „barborky“. Rozkvetlá barborka znamená štěstí, zdraví a zdar a zaschlé pravý opak. Navíc, pokud děvčatům vykvete do Štědrého dne, je to znamení, že se v dalším roce vdá (a ze které strany se objeví první květ, odtud ženich přijde). Děvčata se rozkvetlou haluzkou zdobila na půlnoční mši a při odchodu z kostela mohl přijít mládenec, větvičku vzít a tím veřejně vyjádřit svou náklonnost. Pro ostatní platí: kolikátý den od uříznutí barborka vykvete, v ten den každý měsíc bude mít štěstí.
6. 12. – sv. Mikuláš
V předvečer svátku svatého Mikuláše děti nedočkavě vyhlížejí známou trojici: Mikuláše s andělem a čertem. Postava Mikuláše je vzpomínkou na biskupa v Myře, který proslul svou štědrostí a pomocí lidem.
Děti dnes očekávají to, jaké vylomeniny bude zase čert vyvádět, a přitom by to měl být Mikuláš, který by měl vyvolávat ne strach, ale spíše respekt a měl by děti pochválit za to, co se jim povedlo, a upozornit na jejich „prohřešky“. Anděl s čertem pouze symbolizují vyrovnanost mezi nebem a peklem, doplňují postavu Mikuláše.
Sláva buď Bohu našemu
i Mikuláši svatému
a také svaté Barborce,
ať nám naklade v komůrce!
7. 12. – sv. Ambrož
Méně známým svátkem je svátek svatého Ambrože. Tento biskup byl proti bohatství, které bylo podle něho zlo, a tím byl oblíbený mezi chudými. V tento den se obléká sv. Ambrož do dlouhé bílé košile, přes obličej závoj a na hlavě dlouhou do špičky stočenou černou čepici. S sebou nosí bílé koště, kterým prohání zlobivé děti kolem kostela. Během toho mu mimoděk vypadávají dobroty, které jsou ve skutečnosti pastí na zlobivce.
13. 12. – sv. Lucie
Posledním svátkem je svátek svaté Lucie. Lucie se nechtěla nikdy vdát, chtěla svůj život zasvětit Bohu a raději si vypíchla oči, aby se žádnému nelíbila. Svůj majetek rozdala chudým a potřebným.
V podvečer se dívky oblékly do bílého plátna, tvář si často zabílily moukou, v rukách držely husí peroutku a takto převlečené „Lucky“ chodily po staveních, v rozích světnice vymetaly nemoci a zlé duchy. Chodily tiše, kde bylo uklizeno, tam hospodyni pochválily, kde byl nepořádek, naopak udělaly ještě větší. V tento den se také nesmělo příst.
My, Lucie, Lucky,
jdeme k vám, štěstí,
zdraví přejeme vám.
Já pocházím z Valašska a plno těchto zvyků jsem zažila ve Valašském Muzeu v přírodě. Mimo něj ne. Moc mě ale láká tyto krásné zvyklosti obnovit, tak možná některý rok k vám Barborka nebo Lucka přijdou (letos mi to nevyšlo jen o fous 🙂 ).
Zdroj – moudré knihy:
- Tradiční český rok s ilustracemi od Josefa Lady (Květoslav Dufek a kol.),
- Ten vánoční čas (Jiřina Rákosníková).