Jaká je dle mého nejhorší reakce na mé “Promiň, nemám uklizeno”?
“My už jsme si zvykli”
Au, to bolí.
Ano, nemám doma permanentní pořádek. Ano, občas je to jak po výbuchu, nemáme si kam lehnout, protože mám na posteli rozdělenou práci s prádlem, občas tu mají děti na zemi rozpracovanou třídenní intenzivní hru, takže si musím cestu světnicí rozhrnovat smetákem. Docela často hledán nůž v kupce nádobí a dost často nestíhám prát, skládat a schovávat oblečení, takže hledáme ponožky, kalhotky, legíny, čepice a jiné více či méně důležité složky šatníku.
Neznamená to ale, že nemám ráda pořádek ani dokonce to, že jej neumím udělat. Jen je pro mě poněkud obtížné jej udržet. (tím pádem je pro mě obtížné být v tomto směru dobrým příkladem dětem a učit je nápodobou si po sobě uklízet své věci…)
Ach, Bože, jak já zbožňuju ten prostor, když máme uklizeno! Lehčeji se dýchá, přemýšlí, pohybuje, žije. Vzduch najednou, zdá se, voní. Pohled do místnosti hladí zrak.
Nevymlouvám se na to, že máme čtyři děti, statek a ani na to, že jen naše světnice dosahuje rozměrů malého rodinného domečku (a to bez nadsázky!). Já to neuměla ani když jsem ještě žila u rodičů ve své komůrce o rozměrech 2×4 metry.
Jen mám trochu jinak nastavené priority, řekla bych. Můžu celý den lítat, poklízet, starat se o vzornou domácnost. Můžu a občas to i dělám, když už je potřeba. Měla jsem i docela dlouhá období, kdy jsem byla opravdu schopná uklidit nádobí IHNED po jídle, linka je celý den prázdná, podlaha zametená, světnice uklizená, prádlo ze sušičky okamžitě uklizeno… mé oči těkají po prostoru a hledají, kde zase někdo něco nechal, co je potřeba zařadit na své místo. A opět se těším, až mě zase na chvíli alespoň část tohoto období zasáhne a budu mít alespoň tu kuchyň třeba týden uklizenou. Nebo kompletně vyprané a zařazené prádlo. Nebo…
Jenomže taky vím, že já to nedokážu udržet dlouho. Můj proud energie směřuje jiným směrem a překrucovat jej do jiného koryta dlouho nezvládám. To je jedna věc.
Tou druhou je něco, co mě trápí trochu více – nezbývá mi energie na nic jiného. Jsem v neustálém napětí, pohybu, lehkém stresu z toho, že to potřebuji mít v pořádku a stále něco uklízet. Nezbývá mí pak energie na jiné činnosti, které bych měla nebo jen chtěla dělat. NEZBÝVÁ MI ENERGIE NA DĚTI. Nedokážu do toho všeho být vnímavá, citlivá, asertivní, uvolněná, spojená sama se sebou, uzemněná.
A to já potřebuji více, než mít srovnané utěrky podle barev. Já vím, to trochu přeháním, ale potřebuji vyjádřit ten kontrast.
Myslím, že dospělost se vyznačuje tím, že konečně začínáme respektovat sami sebe a to jací jsme, co potřebujeme, jakým způsobem co děláme, jaké priority si nastavíme a co je pro nás důležité. Je potřeba se vyznat v tom, co nás naplňuje a činí šťastnými. A jako matka je pro mě důležité mimo jiné to, co předávám svým dětem a co z toho je opravdu důležité do života. Je pro mě důležité tu pro ně být tady a teď. Vnímat jejich potřeby, vnímat, co je trápí. Jsou dny, kdy nemám vůbec čas si k ním sednout a trochu, trošičku si pohrát.
Jsem tu pro ně správně, když stále něco uklízím a vařím a říkám: „Až později… Až to dodělám… Až budu mít chvilku času… Teď to nejde… Popros tatínka… Ještě chvilku… Nemůžu…“ Není čas ztrácet čas. K čemu mi bude permanentní úklid, když děti jsou s námi malé jen jednou? Která máma toto vše zvládá, klobouk dolů, má můj veliký respekt a obdiv. Já to vše dohromady a naplno neumím.
Jen, prosím, příště, až se vám někdo bude omlouvat za to, že nemá uklizeno, zvolte jinou odpověď, než „My už jsme si zvykli.“ Protože já například nechci, aby si na to někdo zvykal, já chci, aby viděl, že něco zrovna tvořím, že jsem zrovna probrala všechny ponožky a vyhodila ty liché, že jsem třeba srovnala věci po dětech podle pohlaví a velikosti do beden (na půdě), že se mi skvěle daří na zahrádce moje první pokusy s permakulturou, že jsem probrala dětské knihy, že se cítím skvěle nebo že jsem smutná, že mám starosti s něčím jiným, že mám…, že jsem… že…